Nově objevené neurony přepisují traumatické vzpomínky! Jak?

Jak se v mozku ukládají traumatické vzpomínky a lze s nimi něco dělat? Dosud jsme odpovědi neznali, ale nyní se vše objasňuje. A vypadá to na tu lepší možnost.
Jak se nám traumata vpisují do paměti?
Jak se nám traumata vpisují do paměti?
pixabay.com

reklama

Traumatické události potkaly mnoho z nás a není snadné nebýt těmito zlomovými momenty navěky zasaženi. Ať už se jedná o katastrofy přírodní (požáry, povodně), či osobní (ztráta blízkého člověka, znásilnění), v životě se může odehrát množství momentů, jež se nám napevno zapíšou do paměti. Člověk se v nich cítí bezmocný, zranitelný, a tyto pocity si pak přenáší i do množství jiných situací. Leckdy je pak důsledkem i posttraumatická stresová porucha, navázaná na řadu dalších psychických obtíží. Jenže možná existuje cesta, jak s děsivými vzpomínkami pracovat lépe.

Strach, trauma a neurony

Vědci ze Švýcarského federálního technologického institutu v Lausanne se od loňska honosí tím, že dokázali zmíněné procesy v mozku do značné míry zmapovat. „Naše zjištění poprvé vrhla světlo na procesy, jež souvisejí s úspěšnou léčbou traumatických vzpomínek,“ dmul se pýchou profesor Johannes Gräff, jehož laboratoř za studií stojí.

A zase jednou nám něco o naší povaze dokázaly prozradit myši. Do studie byly zahrnuty speciálně upravené myši, a to hned ve dvou ohledech. Jednak totiž byly geneticky vylepšené, aby obsahovaly fluorescenční protein; ten se v molekulární biologii využívá jako reportérový gen sloužící k popisu buněčných procesů – díky fluoreskující barvě je totiž jeho cesta skrz buňky snadno dohledatelná. A zadruhé byly zvolené myši trénovány na strach, aby se u nich vytvořil ekvivalent lidských traumatických vzpomínek. Drsné, leč pro účely výzkumu nutné.

Přepisování vzpomínek jako budoucnost?

Poměrně rychle se tedy podařilo lokalizovat neurony, v nichž se ukládá strach. Jak paměťová složka, která si prožitky strachu pamatuje, tak i ta nápravná, jež pocity strachu časem oslabuje, se přitom nacházejí v hipokampu, konkrétně v jeho části zvané gyrus dentatus. Právě k nim se vědci dopátrali i při speciální formě myší terapie – stejně jako u lidí se totiž snažili snížit míru strachu z určitých podnětů prostřednictvím opakovaného vystavení. Expoziční terapie spadá do skupiny kognitivně-behaviorálních terapeutických metod, a i když se nejedná o nic příjemného, výsledky prostě má.

Nyní tedy díky švýcarským odborníkům víme, že se všechny tyto procesy odehrávají ve specifické části mozku, s čímž by následně mohlo jít dále pracovat. Minimálně na základě těchto dat se zdá, že při snižování strachu se nevytvářejí nové vzpomínky, jež by ty staré jen potlačily, nýbrž se daří ty staré a traumatické prostě přepsat. Což je dobrá zpráva, jelikož tím pádem by mohla být určitá traumata přepsána a vyřešena jednou provždy. Ale to přece jen trochu předbíháme…

Text: MS

reklama

reklama