Někteří lidé prý necítí žárlivost. Jak to dělají?

Je vůbec možné, aby někdo nebyl ani trochu žárlivý? A kde se žárlivost vlastně bere? Odbornice na mnohačetné vztahy vysvětluje svou teorii, na které je zřejmě hodně pravdy…
Jak to vlastně se žárlivostí je?
Jak to vlastně se žárlivostí je?
istockphoto.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Slyšeli jste o polyamorii? Jedná se o přístup k lásce, kdy je člověk zároveň v několika přiznaných milostných vztazích. V tom je tedy rozdíl oproti „klasické“ nevěře, v níž je vždy jeden ve vztahu podváděný a o aktivitách svého protějšku neví; polyamorie staví na otevřenosti všech zúčastněných. Jedná se tedy o obecnější termín pro polygamii – ta se totiž týká manželských svazků, tedy situace, kdy je člověk v několika manželstvích zároveň, což samozřejmě většina aktuálních světových legislativ neumožňuje. Výjimku tvoří státy severní a střední Afriky a Blízkého východu, ve spoustě z nich je polygamie povolena. Ale to jsme trochu odběhli, vraťme se proto k polyamorii: Co je jejím hlavním problémem?

Přirozená žárlivost

Asi vás napadne, že žárlivost. Tato poměrně přirozená lidská vlastnost souvisí s evolučními principy: samice chtějí jistotu, že se o ně a jejich děti samec postará a neuteče nikam jinam; samec zase chce předat dál své geny a starat se výhradně o své potomky. Z toho logicky plynou i odvěké pravdy vážící se k odpouštění nevěry. Zatímco ženy se obávají hlavně dlouhodobých milenek, u nichž hrozí, že jim partnera odlákají nadobro, muži mají problém odpustit i jednorázovou nevěru své partnerky, neboť případné těhotenství se pojí s rizikem investice do cizích potomků.

Doktorka Elisabeth Sheff je přední americkou odbornicí na problematiku polyamorie a během své více než dvacetileté praxe se tématem žárlivosti zevrubně zabývala. Setkala se totiž s jedinci, kteří na své partnery či partnerky nežárlili ani v takto specifických vztazích, což už vyžaduje opravdu velkou dávku zenového klidu. Jenže dlouhodobé sledování takových lidí ukázalo, že žádný tajný recept na ne-žárlivost vlastně neexistuje.

Každý má své limity

Respondenty do svých výzkumů totiž Sheff zpovídala opakovaně a i ti, kteří řadu let necítili žádnou žárlivost, časem narazili na situaci, která v nich tyto pocity spustila. V tu chvíli pochopili své bývalé partnery i další lidi ze svého okolí, jejichž žárlivost v minulosti nedocenili. Sheff tak dospěla k teorii, že každý z nás má určitý práh žárlivosti – soubor okolností, které v nás tento přirozený pocit odstartují. A je koneckonců možné (jakkoli nepravděpodobné), že někdo na takové okolnosti nenarazí za celý život.

Co tedy s vyskytnuvší se žárlivostí podniknout? Rozhodně se nejeví jako funkční ji potlačit. Taková potlačená žárlivost, kterou nedáte svému protějšku najevo, totiž vybublá někde jinde a obvykle s mnohem větší intenzitou. Zase jednou se naopak ukazuje důležitost otevřené komunikace, se kterou by obzvláště lidé ve vícečetných svazcích nemuseli mít takové problémy; zřetelně dát najevo, co komu vadí a které situace jsou problematické. Problém se totiž dá řešit jen tehdy, když je viditelně na stole.

Text: MS

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama