Nebezpečí rychlých rozhodnutí: když policisté zabíjejí nevinné

Newyorský případ z roku 1999 ukazuje, jak špatní jsme v provádění bleskových rozhodnutí. Dokonce i cvičení policisté v takových případech dělají chyby. Co s tím?
Nejen policisté se leckdy musejí rozhodovat ve zlomku sekundy.
Nejen policisté se leckdy musejí rozhodovat ve zlomku sekundy.
istockphoto.com

reklama

Novinář Malcolm Gladwell v knize Mžik rozebírá, jak snadno podléháme příliš rychlým závěrům, v nichž většina z nás bolestně selhává. Když se během zlomku sekundy musíme rozhodnout, zpracovat všechna dostupná data a vyhodnotit je, obvykle to nekončí nijak slavně. Dokonce ani policisté, kteří by na podobné situace měli být trénováni, většinou nemají dostatek zkušeností a klidu, aby nedošlo k průšvihu. Jeden slavný případ tuto smutnou skutečnost detailně popisuje.

Policejní chyby v úsudku

Před pár týdny tomu bylo přesně dvacet let, co byl v New Yorku zcela zbytečně zastřelen mladý přistěhovalec jménem Amadou Diallo. Postával před svým domem v poněkud nebezpečné části Bronxu a čtyřčlenná policejní hlídka si ho spletla s hledaným podezřelým. Muži navíc nebyli oblečeni v uniformách, a tak jakmile se na Dialla čtveřice rozběhla, zmatený mladík se utíkal schovat dovnitř domu. Ve chvíli, kdy sahal do kapsy pro peněženku, policisté začali střílet a během několika sekund zásahli nevinného mladíka celkem devatenáctkrát.

Jak se něco takového mohlo stát? Zmatený přistěhovalec se bezesporu vyděsil a snažil se před nejasně útočícími muži schovat. Selhání v tomto případě bylo na místě policistů, jež podlehli předsudkům a přehnaně rychlými reakcemi se vzájemně utvrdili v tom, že jejich jednání je správné. Po incidentu byli obžalováni z vraždy druhého stupně, ale soud je nakonec osvobodil; což samozřejmě vedlo k rasovým nepokojům a pochybnostem o oprávněnosti leckterých policejních zásahů.

V autě sám, nebo s kamarádem?

Částečné vysvětlení incidentu mohou poskytnout už starší výzkumy z 80. let, které sledovaly, zdali je efektivnější jedno- či dvoučlenná posádka policejních vozidel. Každý policista by přitom řekl, že bude raději jezdit ve dvou – jednak má během dlouhé služby vedle sebe kamaráda, s nímž si může povídat, zároveň také roste pocit bezpečí. Jenže právě tento pocit je velmi iluzorní, neboť lidé mají tendenci se na něj spoléhat.

Na druhou stranu, je-li člověk sám, chová se opatrněji. Dává si více času na úsudek, snaží se sám sebe neohrožovat a čekat na posily, čímž umožňuje, aby k němu proniklo maximum dostupných informací. Čas je v tomto případě zásadní, ale nepřítomnost "obecenstva", tedy policejního parťáka, které by ocenilo hrdinské skutky, hraje rovněž svou roli. Důležité jsou i zkušenosti, s nimiž přichází i rychlejší schopnost vyhodnocovat informace a rozhodovat se co nejlépe.

Text: MS

reklama

reklama