Nebezpečí rychlých rozhodnutí: když policisté zabíjejí nevinné

Newyorský případ z roku 1999 ukazuje, jak špatní jsme v provádění bleskových rozhodnutí. Dokonce i cvičení policisté v takových případech dělají chyby. Co s tím?
Nejen policisté se leckdy musejí rozhodovat ve zlomku sekundy.
Nejen policisté se leckdy musejí rozhodovat ve zlomku sekundy.
istockphoto.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Novinář Malcolm Gladwell v knize Mžik rozebírá, jak snadno podléháme příliš rychlým závěrům, v nichž většina z nás bolestně selhává. Když se během zlomku sekundy musíme rozhodnout, zpracovat všechna dostupná data a vyhodnotit je, obvykle to nekončí nijak slavně. Dokonce ani policisté, kteří by na podobné situace měli být trénováni, většinou nemají dostatek zkušeností a klidu, aby nedošlo k průšvihu. Jeden slavný případ tuto smutnou skutečnost detailně popisuje.

Policejní chyby v úsudku

Před pár týdny tomu bylo přesně dvacet let, co byl v New Yorku zcela zbytečně zastřelen mladý přistěhovalec jménem Amadou Diallo. Postával před svým domem v poněkud nebezpečné části Bronxu a čtyřčlenná policejní hlídka si ho spletla s hledaným podezřelým. Muži navíc nebyli oblečeni v uniformách, a tak jakmile se na Dialla čtveřice rozběhla, zmatený mladík se utíkal schovat dovnitř domu. Ve chvíli, kdy sahal do kapsy pro peněženku, policisté začali střílet a během několika sekund zásahli nevinného mladíka celkem devatenáctkrát.

Jak se něco takového mohlo stát? Zmatený přistěhovalec se bezesporu vyděsil a snažil se před nejasně útočícími muži schovat. Selhání v tomto případě bylo na místě policistů, jež podlehli předsudkům a přehnaně rychlými reakcemi se vzájemně utvrdili v tom, že jejich jednání je správné. Po incidentu byli obžalováni z vraždy druhého stupně, ale soud je nakonec osvobodil; což samozřejmě vedlo k rasovým nepokojům a pochybnostem o oprávněnosti leckterých policejních zásahů.

V autě sám, nebo s kamarádem?

Částečné vysvětlení incidentu mohou poskytnout už starší výzkumy z 80. let, které sledovaly, zdali je efektivnější jedno- či dvoučlenná posádka policejních vozidel. Každý policista by přitom řekl, že bude raději jezdit ve dvou – jednak má během dlouhé služby vedle sebe kamaráda, s nímž si může povídat, zároveň také roste pocit bezpečí. Jenže právě tento pocit je velmi iluzorní, neboť lidé mají tendenci se na něj spoléhat.

Na druhou stranu, je-li člověk sám, chová se opatrněji. Dává si více času na úsudek, snaží se sám sebe neohrožovat a čekat na posily, čímž umožňuje, aby k němu proniklo maximum dostupných informací. Čas je v tomto případě zásadní, ale nepřítomnost "obecenstva", tedy policejního parťáka, které by ocenilo hrdinské skutky, hraje rovněž svou roli. Důležité jsou i zkušenosti, s nimiž přichází i rychlejší schopnost vyhodnocovat informace a rozhodovat se co nejlépe.

Text: MS

Reklama
Reklama