Mytologie vodníka: Co nám Erben zatajil?

Vodník patří mezi nejznámější postavy slovanské lidové slovesnosti, a tak ho pro svou slavnou sbírku básní využil i Karel Jaromír Erben. Respektoval však to, co je o vodnících známé z mytologie, nebo se pustil do spekulací?
Dívka zlákaná vodníkem patří mezi klasické mytologické motivy.
Dívka zlákaná vodníkem patří mezi klasické mytologické motivy.
pixabay.com

reklama

Sbírku balad Kytice všichni samozřejmě známe. Dílo romantika a obrozence Karla Jaromíra Erbena neodmyslitelně patří do školních osnov a o jeho popularizaci se před necelými dvěma dekádami postaralo i osobité filmové zpracování. Za jednu z nejvýraznějších balad přitom platil Vodník, pohrávající si s typicky českou mytologií. O co ale v tomto uchopení bájné postavy jde a jak se liší od známých „faktů“?

Vodník si zaslouží pozornost

Úvod zastihuje vodníka, kterak si v noci u jezera připravuje svatební oblek. Druhý den se k vodě vydává nic netušící dívka, jež nedbá zlé předtuchy své matky. Zde se Erben v jednom detailu rozchází s mytologickou tradicí ruských bolotjanyků (východní obdoby našeho vodníka), když matka dceru varuje, že „pátek nešťastný je den“; přitom právě v pátek kolem vodních ploch údajně nic hrozit nemělo, neboť tento den byl vodníkům zasvěcen, a tudíž jim lidé sami přinášeli obětiny. Pátek nepátek, Erbenův vodník dívku nekompromisně lapí do vodní náruče.

Ta se poté stává jeho ženou a porodí mu dítě. Je však nešťastná a stýská se jí po matce; pouze dítě jí ve vodním království poskytuje útěchu. Nakonec se jí podaří vodníka přemluvit, aby ji pustil za matkou na návštěvu. Ten si je však vědom rizik takového setkání, tak stanoví omezený čas do klekání a ponechá si dítě jako záruku. Přikazuje přitom dívce, aby svou matku neobjímala – tento prvek se v pověstech často vyskytuje, jelikož objímání či líbání vede k zapomenutí na své blízké. Inu, nevěrníci by jistě mohli vyprávět, nakolik je to pravda.

Dívka rady neuposlechne, matku obejme a skutečně na svůj slib zapomene. Když si pro ni pak vodník dojde, matka dceru odmítá pustit; a to i ve chvíli, kdy vodník argumentuje plačícím dítětem. Po několika pokusech a hodinách čekání vodník své dítě zabije utržením hlavy. Sám Erben k básni doplnil, že vodní bytosti v sobě ukrývají určitou krutost, jež se projevuje téměř nezkrotnou touhou po pomstě v případě křivdy – tím by bylo možné vysvětlit extrémní trest, k němuž se baladický vodník uchýlil.

Na druhou stranu je taková smrt relativně rychlá, a tak může svědčit o tom, že vodník chtěl především potrestat nedůvěryhodnou ženu, nikoli způsobit bolest dítěti (jakkoli absurdně to samozřejmě zní). Což potvrzuje i Zdeněk Váňa v knize Svět slovanských bohů a démonů, podle něhož vodníci opravdu ze msty zabíjeli děti, jež měli s lidskými ženami, pokud jim tyto družky utekly. Erben byl tedy opravdu pečlivý a dbal nejen na pozoruhodný spád baladických příběhů, nýbrž i na co největší faktickou přesnost – minimálně co se týče v tu dobu známých faktů o českých vodnících.

Slovanský fenomén

Vodník však není pouze českým specifikem, vyskytuje se ve většině slovanských národních slovesností – konkrétně u západních i východních Slovanů, z jižních (balkánských) národností jsou mýty o vodním démonu známé jen Slovincům. Především u nás ale není obliba vodnických pověstí nikterak překvapivá – na našem území se vždy nacházelo velké množství vodních ploch, a tak se na ně navázaná lidová slovesnost činila.

Vodník nebo také hastrman (z německého „wasserman“, přestože regionálních názvů bychom samozřejmě nalezli obrovské množství) má ve většině lidových vyprávění podobnou úlohu i zjev: obvykle je slušně oblečen v zeleném fraku a klobouku, má výrazné zelené vlasy i vousy. Vůči lidem nikterak dobrý vztah nechová, od strašení rybářů a mlynářů se uchyluje až k topení nebožáků, kteří se koupou v rybníce v nepravý čas. Mezi jeho oběti přitom patří především děti a, stejně jako v Erbenově baladě, mladé nevinné dívky.

Vodníci se v mytologii chovali potměšile a zákeřně, ale postupem času se z nich staly spíše komické postavy, stejně jako z figury čerta – čehož v posledních desetiletích využila i řada televizních a filmových pohádek. A navíc se vodníkovská tematika stala i základem pro oblíbenou komedii Jak utopit doktora Mráčka či loňskou romantickou fantasy Hastrman. Jak je vidět, vodníci mají v naší kultuře nezastupitelné místo, a tak není divu, že se k jejich odkazu tak rádi vracíme.

Text: MS

reklama

reklama