Myslíte, že máte často pravdu? Mýlíte se, je to naopak

Pravda, lež, nebo omyl? Není jednoduché to určit u každého výroku, ale většina z nás si je celkem jistá, že má vždy pravdu. Jedná se však o zásadní omyl – ve skutečnosti se totiž mnohem častěji mýlíme.
Pravda, lež, omyl, chyba... Vážně má smysl se neustále snažit o co nejmenší chybovost?
Pravda, lež, omyl, chyba... Vážně má smysl se neustále snažit o co nejmenší chybovost?
istockphoto.com

Nemáme čas, nestíháme. Není možné, abychom obsáhli všechno možné vědění, a tak se musíme uchylovat k předčasným závěrům – z minima informací se snažíme vysoudit maximum. To není špatně, naopak se jedná o užitečný evoluční mechanismus. Spisovatelka Kathryn Schulz napsala knihu o tom, jak snadno propadáme pocitu, že máme pravdu, zatímco ostatní se mýlí. A přitom je to leckdy právě naopak.

Chceme mít pravdu

Snadno podléháme přesvědčení, že naše civilizace dosáhla téměř maximálního stupně poznání a že nás už žádné šokující odpovědi na palčivé otázky nečekají; vše zásadní totiž bylo zodpovězeno, že? Omyl! Tímto způsobem totiž na svůj život nahlíželi lidé ve všech historických epochách. I v temném středověku se podle všeho předpokládalo, že lidstvo je nejdál, co kdy bylo, a že o mnoho dále se už nedostane. Jenže pak vždy přišla budoucnost a ukázala, jak jsme se mýlili.

Ba co víc, ze zpětného pohledu máme tendenci se dívat na minulost poněkud pohrdavě a nechápeme, jak se lidé v dřívějších dobách mohli považovat za vyspělé. Říká se tomu iluze konce světa a spočívá v silném přesvědčení, že konec (a vlastně vrchol) dějin nastává právě teď. Psychologové dokonce zjišťovali, že tento efekt platí i na úrovni života většiny z nás – v každém období si myslíme, že jsme přišli spoustě věcí na kloub, že jsme teď docela dost moudří a že je nepochopitelné, jaké hlouposti jsme si mysleli zamlada. Je až zábavné, nakolik se tento dojem periodicky opakuje – a právě v tom se ukazuje, jak výrazně se mýlíme.

To, o čem jsme nyní skálopevně přesvědčeni, nejspíš za pět či deset let vyhodnotíme jako naprostý nesmysl. A budeme iluzi o pravdivosti našich aktuálních názorů podléhat zas a znova. Pokud si člověk toto uvědomí, může se nesmyslnému nadhodnocování vlastních postojů alespoň částečně vyhnout a uznat, že se nejspíš ve spoustě věcí mýlí. A že jiní lidé mají možná v lecčem pravdu.

Pravda, nebo omyl?

Nakonec nás tedy všechny tyto úvahy vedou ke zjištění starému bezmála dva a půl tisíce let. Výrok "Vím, že nic nevím" bývá připisována Sókratovi, a přestože v této podobě zřejmě nikdy nezazněl, nastiňuje nám dodnes užitečnou myšlenku: jakkoli si myslíme, že jsme dosáhli jisté úrovně poznání, stále se jedná o zanedbatelné zrnko prachu na poušti vědění. Právě uvědomění si tohoto poněkud nepříjemného faktu vede k větší pokoře a ochotě naslouchat druhým, jež je pro nás často tak náročné. Takže, není třeba bát se přiznat chybu či neznalost – ostatní na tom opravdu nejsou o nic lépe…

Text: MS

reklama