Měli bychom dát zvířatům lidskou inteligenci?

Představa zvířat s lidskou inteligencí je možná trochu děsivá, zároveň však skýtá obrovské možnosti i pro lidstvo. Je to však cesta, kterou bychom se měli vydat? Vyjevují se otázky nejen technologické, nýbrž i etické...
Mohou být zvířata inteligentnější než lidé?
Mohou být zvířata inteligentnější než lidé?
unsplash.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Ve sci-fi se tento koncept objevuje mnohokrát. Od Ostrova doktora Moreaua po knižní sérii Uplift spisovatele Davida Brina, v níž mimozemské civilizace povznášejí menší druhy vstříc vyšší inteligenci, aby tyto zase povznášely své kolegy k témuž; mnozí předpokládají, že je jen otázkou času, než si se „zvířaty“ promluvíme jak se sobě rovnými. Dočkáme se ale opravdu něčeho podobného v realitě? Nejnovější genové analýzy, například odhalení genů pro vrásnění mozkové tkáně, nám rozhodně dávají munici, jak potenciálně inteligenci u zvířat zvýšit. Možná jednou i na úroveň lidí. Etika i praktické otázky ale naznačují, že spíše než zvířata na úrovni člověka se budou řešit inteligentní stroje.

Není inteligence jako inteligence

O ideji obecného umělého zvýšení inteligence nejspíše neslyšíte poprvé, i pokud pomineme populární dílka fikce jako třeba Planetu opic. Čas od času je téma vyplaveno povrch jako ilustrace toho, jak daleko je dnes věda. Samotná představa „zvýšení zvířecí inteligence“ však už často v podobné prezentaci pokulhává. Lidská inteligence sama o sobě totiž jaksi automaticky není lepší než inteligence jiných druhů – je ale rozhodně jiná. Tvrdí to alespoň Arthus Saniotis z University of Adelaide, autor knihy Dynamic Human.

Nelze jednoznačně říct, že člověk je nejchytřejší tvor planety. Jak něco podobného totiž měřit? Ano, dovedeme štěpit atom nebo kácet pralesy, což je jistě impresivní. Pak jsou tu ovšem druhy, které také umějí používat nástroje nebo truchlit za mrtvé – třeba sloni – ale zároveň nepustoší planetu. Zdá se také, že ptáci jsou například překvapivě inteligentní na to, jak malý mají mozek. Můžeme tedy o nich říct, že jsou v přepočtu na hmotnost inteligentnější? Známe i řadu zvířat, které se svými schopnostmi blíží lidské inteligenci – třeba šimpanze, kteří umějí používat znakovou řeč či mobilní telefony.

Situace kolem inteligence je tak komplikovanější. Rozhodně lze ale říct, že člověk jako jediný komplexní druh vybudoval technickou civilizaci a může uniknout ze Země do kosmu. Pokud budeme optimisté a budeme předpokládat, že se lidstvo samo nezničí, lze říct, že z pohledu evoluce má lidstvo jako jediné (snad krom mikroorganismů) šanci přežít nevyhnutelný konec naší planety, naší sluneční soustavy, naší galaxie. Nejpozději do jedné miliardy let bude Země vlivem vyšší sluneční aktivity neobyvatelná. Nejpozději do devíti miliard let Slunce definitivně vyhasne a bude třeba se přemístit o soustavu dál. Tou dobou by mohlo dojít i palivo pro generování nových hvězd v rámci celé galaxie. Podobné trampoty tak jaksi nepřežijí ani pověstní švábi. Lidé, či spíše jejich následovníci, by však mohli. Technická inteligence, jakou máme, sice není šetrná ke korálovým útesům a tropickým pralesům, ale jako jediná zase dává našemu druhu šanci čelit podobným výzvám univerza – třeba už jen možností přestěhovat se mimo rodnou planetu. Zajímat se tedy o to, zdali bychom mohli či měli tuto technokratickou část naší inteligence sdílet s jinými druhy, je dlouhodobě rozhodně validní otázkou. Pokud můžete pomoct nevzdělanému dítěti z pralesa získat vzdělání, neměl byste ho využít? Zvláště, uvážíme-li, že mu ono vzdělání nakonec dlouhodobě pomůže přežít?

V čem tkví dogma?

Měli bychom k něčemu takovému ale vůbec možnosti? Oficiálně nikdo podobný výzkum s účelem zvýšení inteligence zvířat neprovádí. Neoficiálně pravděpodobně také ne – lze předpokládat, že armády velmocí sice vyvíjejí třeba smrtící lasery, viry nebo roboty, ale pro potenciální útočná komanda inteligentních šimpanzů na bojištích zítřka mnoho uplatnění nenajdou. Přesto se zdá, že kdybychom chtěli, nebyl by takový problém zvířatům inteligenci v řádu let či nejpozději dekád dodat. Genové editace se stále zlepšují, a zvyšuje se díky nim i naše chápání lidského genomu – včetně toho, které geny nám k inteligenci pomáhají. Spolu s tím existují i nejrůznější zlepšující se protetika, která mohou inteligenci zvýšit technologicky. Obojí bude v příští generaci nejspíše velmi populární ve světě medicíny. Neměl by tedy být zase takový problém podobné vynálezy aplikovat i ve veterinární péči...

Otázkou tedy není ani tak zdali bychom povznášení zvířat mohli, ale spíše měli provádět. Zmíněný Ostrov doktora Moreaua zrovna optimismem k ideji povznesení zvířat na úroveň člověka nehýří. Etická stránka je však mnohem složitější než pouhá otázka, zdali bychom měli experimentovat na zvířatech a „hrát si na Boha“. Nejspíše víte, že „zvířecí modely“, tedy druhy pokusných zvířat, jsou nezbytné pro (nejen) lékařský výzkum i dnes. Nelze tedy říct, že bychom se stranili provádět pokusy na jiných stvořeních – je to až experimentování s tím, co vnímáme jako bytosti inteligentní jako člověk, což je momentálně tabu. Vlastně tak lze říct, že se spíše straníme dělat pokusy „sami na sobě“.

Několik vědeckých týmů v posledních dvou letech vytvořilo chiméru zvířete (prasete a ovce) s lidským orgánem uvnitř. Ideou je pěstovat ve zvířatech jako „živých inkubátorech“ lidský orgán z jiné sady lidských buněk. Vědci však zároveň v rámci studie dávali velký pozor na to, aby byla chiméra skutečně tkáňově oddělená – aby nedošlo na například na přenos části lidských kmenových buněk do mozku, kde by velmi hypoteticky mohly třeba zvýšit inteligenci. Z pohledu výzkumníků je v tom čirý pragmatismus, etické komise schvalující podobné pokusy by rozhodně nebyly nadšené z medializace podobného problému. Ukazuje to však, jak nerealistická je idea povznesení zvířat na lidskou inteligenci v dnešním statutu quo.

Možná však půjde o dočasný stav. Za generaci či dvě, pokud budou genové terapie běžnou součástí medicíny a umělé inteligence začnou dosahovat na lidskou úroveň, může mít otázka povznesení jiných bytostí docela jinou podporu. Zastánci konceptu totiž tvrdí, že dnes se jednoduše bojíme zvyšovat inteligenci z obav, že by se nám pokus nepodařil a zvýšili bychom utrpení dané bytosti. Pokud ale jako civilizace zlepšíme naši medicínu vstříc vyšší sebejistotě, tak nezvýšením zvířecí inteligence je prý naopak ponecháme v myšlenkové době temna. Budeme-li mít nástroje ke zlepšení jejich inteligence, ponechat je v jejich původním já lze také chápat jako zvyšování utrpení.

Jako barbaři

Kde leží správná odpověď, se ovšem neodvažujeme ani odhadovat. Jasné argumenty pro a proti mají zastánci i příznivci nápadu o „povznesení“ zvířat. Prozatím se podobná debata vede v čistě hypotetické rovině, to však nemusí platit napořád. Už dvě dekády je realitou klonování zvířat. Půlrok tu máme genetiky modifikované lidi. Od budoucna lze sice po praktické stránce očekávat spíše debaty kolem umělých, nikoliv povznesených inteligencí, stále však existuje i šance, že leccos bude jinak.

Možná, že se nám z nějakého důvodu nepodaří strojům skutečné uvědomění si sebe sama nikdy dodat; možná jde o inherentní vlastnost biologických forem života. I pokud pomineme podobné spekulace, genové editace se stávají natolik přístupné, že vlastní inteligentnější zvířata si jednou bude pravděpodobně moct vytvořit i každý průměrný vědecký tým. Nečeká nás nejspíš přímo Planeta opic, kde bychom podobné tvory používali jako otroky. Neznamená to však, že nějaký ten Caesar v té či oné laboratoři nevznikne.

Právě paralela s „dětmi z pralesa“ však nakonec naznačuje, že v reálu pro povznášení zvířat nejspíše nebude existovat poptávka. V éře zámořských plaveb byly kmeny stojící mimo „civilizaci“ často násilně „civilizovány“, hubeny nebo využívány jako zdroj otroků. Prakticky vždy to vedlo ke kolapsu původní kultury. Dnes jsou ale poslední zbytky podobných kmenů v izolaci. Ukázalo se totiž, že nestačí jenom naučit domorodce číst a psát a očekávat, že budou z moderního světa nadšeni. Podobný vývoj musí proběhnout pomaleji a alespoň trochu přirozeně – jinak kulturní šok zničí jakoukoliv šanci na praktické uplatnění i štěstí daného člověka. Totéž by nejspíše hrozilo i u inteligentních zvířat. Vychovat chytrou opici v laboratoři není zrovna dobrá příprava pro život.

Krom vysoce spekulativních scénářů či ojedinělých excesů tedy nelze reálně očekávat, že v našich ulicích během nejbližších staletí budeme potkávat inteligentní opice, slony nebo třeba delfíny. Povznášení zvířat je sice kuriózní idea, nejpozději od chvíle, kdy ale vznikne první robot poháněný umělou inteligencí, bude však stejně zastaralá jako lidské otroctví.

Co si však myslíte vy? V případě, že dorazí potřebné technologie, dojde na podobné povznesení zvířat?

Text: Ladislav Loukota

Reklama
Reklama