12. října 2021 17:30

Máme šanci vyhnout se propagandě? Komunisté ji skvěle využívali, nebyli ale sami

Když papež Řehoř XV. počátkem 17. století zakládal kongregaci kardinálů, která měla šířit slávu římskokatolické církve a potlačovat reformační myšlenky, jistě ho nenapadlo, že světu dává zcela nové slovo. V názvu úřadu se totiž vyskytovalo slůvko propaganda, v latině značící „šíření“ či „rozhlašování“.

Postupem času se jeho význam od náboženských kořenů značně vzdálil a nedlouho po první světové válce se propaganda natrvalo usídlila v sociologických i politologických slovnících. I když si většina z nás pod tímto pojmem představí burcující válečné plakáty či rádoby osvětové budovatelské filmy, propaganda je pevně zakořeněna do našeho každodenního života. Tedy – nejspíš.

Co je propaganda? Všechno!

Vědecké obce napříč zasaženými obory se dodnes nedokázaly shodnout na jednotné definici tohoto termínu, takže se o propagandě hovoří poměrně volně. Různé definice však mají společné to, že se jedná o úmyslnou snahu přesvědčit širokou veřejnost o určité představě světa – a to takové, která hraje do karet tvůrcům propagandistických obsahů. Cílem je tedy změna názoru, postoje k různým tématům, proměna myšlení i chování; a to ideálně způsobem, kterého si takto manipulovaný člověk ani nebude vědom.

Výčet příkladů se samozřejmě nabízí: Během obou světových válek vytvářela své propagandistické materiály snad každá zúčastněná země a i v dobách míru totalitní režimy s upevňováním své pozice a nedemokratických principů nešetřily.

V Česku jsme se až příliš detailně seznámili s reálným socialismem 50. let, ovšem zapomenout nesmíme ani na mnohem subtilnější pojetí propagandy třeba v podobě normalizačních televizních seriálů, kladoucích důraz na chatařský eskapismus (z angl. escape – únik), uzavření v rodinném kruhu a přijetí statu quo.

Obavy i naděje

Sociologové před 100 lety museli čelit celé řadě společenských změn, které nebylo snadné pochopit (ostatně jako v kterékoli jiné době). Rozkvět nového média – filmu – s sebou přinesl jeho zneužití k politickým cílům během první světové války, jež byla navíc i konfliktem poprvé zahrnujícím nemalou část planety. Jakkoli to z dnešního pohledu může působit až směšně, už před stoletím začal převládat pocit, že se Země zmenšuje, lidé si jsou blíž než kdy dřív a s pokračující globalizací je třeba se nějak vyrovnat.

Všechny tyto střípky se následně spojují v tématu propagandy, která ve 20. letech přidělávala vědcům mnoho vrásek. Pod vlivem válečných propagandistických snímků, v nichž každá mocnost informovala své občany o probíhajících bojích výrazně odlišně. Zdálo se, že masová společnost je vydána médiím na milost. Mocným sdělením novin, filmu či rádia se obyčejný člověk nemohl ubránit – nemohl prohlédnout jejich ideologicky zabarvená sdělení. I proto se v mediální sféře těmto myšlenkovým směrům říká teorie magické střely či teorie injekční jehly. Až takto expresivní přízviska si tehdejší obavy vyžádaly.

S rozmachem snad každé technologické novinky se ale pojí i utopické přesvědčení, že pokrok změní lidstvo k lepšímu, nabídne nové a dříve nemyslitelné možnosti, díky nimž se výrazně zvýší kvalita života. V mediální sféře to platí dvojnásob, a tak s rozšiřováním internetu v 90. letech a sociálními sítěmi o dekádu později se opět objevila naděje, že díky dostupnějším informacím a snadnější komunikaci s druhými lidmi dojde k obrodě občanské společnosti. Přitom třeba v 60. letech se rozmanitá hnutí a iniciativy dokázaly domluvit na součinnosti při komplexních aktivitách – i bez Facebooku.

Vždy přítomná propaganda

V minulém století, dávno před nástupem sociálních sítí i technologií, jež jejich vznik vůbec umožnily, však v mezilidské komunikaci probíhalo něco velmi podobného. Lidé se sdružovali do komunit, a to především geografického charakteru (sousedství či obce), v menším měřítku i ve formě zájmových skupin. Sousedské spolky, profesní organizace, školy či kostely – kolem všech těchto institucí se v pravidelných intervalech shlukovali lidé a šířili propagandu stejným způsobem jako na sociálních sítích dneška – tedy sdílením.

Informace se šířily od člověka k člověku, především však pochopitelně skrze určitý narativ, který byl do mnohoznačných faktů vtisknut těmi mocnými. Hlava kléru, vzdělávací či pracovní skupiny svým „ovečkám“ poskytovaly ty informace, jež bylo žádoucí znát, a to pomocí specifické a nenáhodné rétoriky. Komplexního a nestranného kontextu se v dějinách mezilidské komunikace nedočkal téměř nikdo, což bohužel přetrvává dodnes.

Zdánlivě neškodné memy

Neustále se divíme fenoménům jako fake news, hoax či dezinformace, jedná se však jen o moderní označení jevů, které známe už po staletí. Třeba filozof Joshua Troy Nieubuurt začátkem letošního roku publikoval odborný článek, v němž načrtl paralely mezi klasickými propagandistickými letáky, jež byly během válečných časů shazovány z letadel nad nepřátelským územím, a humornými internetovými memy. Snadné vytváření memů, hovořících mezinárodně pochopitelným jazykem, vede k upevňování kmenové příslušnosti, k utvrzování se v určité identitě.

Ačkoli většina z nás nepovažuje memy za nic jiného nežli nezávadně humorný obsah, jemuž globální internetové publikum rozumí, i zde se nachází nezanedbatelná složka ideologie. Srozumitelnosti a virálního potenciálního memu může využít kterýkoli jednotlivec či instituce k šíření konvenujících názorů – a to zkratkovitým způsobem, který využívá našich myšlenkových zkratek a zdánlivé neškodnosti. Není samozřejmě nutné hledat spiknutí za každým rohem, ale až se příště podobnému obsahu na internetu zasmějete, schválně se zamyslete nad tím, zdali se tak neutvrzujete v určitých názorech (či rovnou stereotypech), z nichž by nějaké zájmové skupiny mohly profitovat.

Celý článek najdete v podzimním vydání časopisu Prima ZOOM, na dokument Dějiny propagandy se můžete podívat v našem archivu.

Miroslav Honsů

redaktor FTV Prima

Všechny články autora

Populární filmy na Prima Zoom