Co lidstvo dovedlo k víře v Boha? Může za ni evoluce

Věříme v bohy (či Boha) navzdory rozumu, anebo zcela v souladu s tím, co dává evolučně smysl? Jakkoli to zní zvláštně, správně je druhá možnost.
Je víra i v dnešním světě racionální?
Je víra i v dnešním světě racionální?
istock.com

reklama

Přestože se Češi dlouhodobě a hrdě hlásí k ateismu, v tomto ohledu patříme k celosvětové menšině. Soudě dle průzkumů z let 2015 a 2018 se celých 84 procent světové populace k nějaké víře hlásí. Nemusí přitom jít o institucionalizované náboženství, významné množství tvoří i lidé věřící v nějakou nespecifikovanou formu vyšší moci. Ať už se stavíte na jakoukoli stranu, nelze popřít, že je víra s lidstvem a jeho dějinami neodmyslitelně spojená. A, jakkoli to může znít paradoxně, základy víry v nadpřirozeno tkví v evoluci.

Lidský mozek a bohové

Vědci nejčastěji hovoří o třech kognitivních dovednostech, jež se u člověka z dobrých důvodů vyvinuly. Jedná se o tendenci k hledání vzorců, vyvozování záměrů a učení nápodobou. Například pokud jde o zvířecí stopy a další informace, jež člověk mohl načerpat ze svého okolí, bylo velmi výhodné (a pro přežití vlastně nezbytné) spojit si tyto dílčí údaje do komplexnějších vzorců; tedy třeba že nalezené zvířecí stopy patří nebezpečnému predátorovi, který už několik dnů korzuje kolem naší jeskyně.

Ačkoli je tento způsob vidění světa užitečný v předvídání budoucích událostí, jeho extrémní forma souvisí také se zcela iracionálním chováním – například pověrčivostí, ochotou hledat znamení tam, kde rozhodně nejsou, a v neposlední řadě i s ochotou vysvětlovat si běžné a nahodilé události nadpřirozenými jevy, jež musejí stát kdesi v pozadí. Což je rozhodně důležitý základní kámen pro rozvoj náboženství.

Nečekaná evoluční zákoutí

Usuzování o záměrech druhých je odborněji známé jako teorie mysli. Jedná se o schopnost představit si mentální pochody druhých lidí. Skrze empatii dokážeme chápat, jak se druzí lidé v daný moment asi cítí, o čem přemýšlejí, a nakonec i jak se zachovají. Jenže jakkoli je rozvinutá teorie mysli zásadní pro přežití ve velmi komplexní (na poměry zvířecí říše) lidské společnosti, tato dovednost nakonec vede k podobnému uvažování i o neživých či imaginárních věcech. Ochota uvěřit, že existuje mozkem uchopitelný Bůh, jehož pohnutky a činy můžeme domyslet, je pak logickým završením tohoto vývoje.

A nakonec učení nápodobou. Experimenty slavného psychologa Alberta Bandury z 60. let minulého století ukázaly rizika zobrazení násilných výjevů v médiích – a vliv, jaký takové obsahy mohou mít na děti. Ty se totiž neučí pouze vlastním zkoušením a metodou pokus-omyl, nýbrž pouhým odkoukáváním toho, co funguje ostatním. Koneckonců, člověk čelí tolika rozmanitým životním situacím, že ani není možné si vše vyzkoušet na vlastní kůži, a namísto toho se musíme spoléhat na nabyté kulturní znalosti předávané mezi generacemi. Pokud tedy prestižní členové naší společnosti vykonávají určité rituály, máme sklon toto chování nekriticky přijímat a replikovat. Což je další ideální vlastnost pro kolektivní a všeobecně přijímané zkušenosti.

Jak vidno, víra v bohy a příklon k institucionalizovaným náboženstvím je nutnost nejen historická, nýbrž i evolučně psychologická – rozumnými směry se ubírající vývoj našeho mozku nás předurčil k tomu, abychom si od čistě racionálního přístupu k životu zachovali odstup a namísto toho prostě věřili. Není evoluce fascinující?

reklama

reklama