Léčba pijavicemi: Pouštění žilou nenápadně přežívá i v lékařství 21. století

Pouštění žilou pomocí pijavic – přijde vám to jako šílený hazard se zdravím pacientů? V minulosti se jednalo o běžnou praktiku a řadu zastánců má lékařské uplatnění pijavic i dnes.
Léčba prostřednictvím pijavic má překvapivě své uplatnění i dnes.
Léčba prostřednictvím pijavic má překvapivě své uplatnění i dnes.
istockphoto.com

reklama

Pouštění žilou. Tahle léčebná metoda zní jako středověká praktika, která v dnešní medicíně nemá žádné místo, že? Omyl – a to hned dvakrát. Odebírání krve se praktikovalo už ve starověku a v lékařské praxi se udrželo až do 19. století; čímž se dostáváme i k druhému omylu, totiž zastaralosti této praxe. Jakkoli to zní absurdně, může se k této metodě uchýlit i dnešní medicína!

Vadné teoretické základy

Logika pouštění žilou spočívá ve starověké víře v důležitost tělesných šťáv a jejich vzájemné rovnováhy. Mezi tyto šťávy patřila žluč, černá žluč, hlen a samozřejmě také krev. Tomuto konceptu se říkalo humorální teorie a věřilo se, že zdraví zajišťuje vyrovnaný poměr těchto šťáv. Jenže už jejich povaha byla založená na chybných základech – nic jako černá žluč totiž neexistuje, to jen při prvních antických pitvách narazili tehdejší lékaři na sraženou krev a považovali ji za dosud neznámou tělní tekutinu. Mimochodem, podle tohoto rozdělení se vžila také takzvaná teorie temperamentu, rozlišující čtyři typy osobnosti podle převažující tělesné šťávy: krev – sangvinik, hlen – flegmatik, žluč – cholerik, černá žluč – melancholik.

Přestože nám tento koncept přijde dnes už (oprávněně) absurdní, pouštění žilou skutečně pomáhalo při hypertenzi, tedy nebezpečně zvýšeném krevním tlaku. Problém je v tom, že se o tom tenkrát nevědělo, a tak místy prospěšné snížení tlaku krve probíhalo spíše náhodou; mnohem častěji pacienti takovou léčbou spíše trpěli.

Pijavky a kouzelný hirudin

Samotné pouštění žilou historicky probíhalo nejčastěji pomocí pijavky lékařské, patřící do třídy pijavic. Tento parazitický tvor se živí krví teplokrevných živočichů. Přichytí se na tkáni, zakousne se a vypustí řadu bioaktivních látek včetně hirudinu, který zabraňuje srážlivosti krve a tlumí bolesti, čímž pijavce umožňuje pochutnávat si na krvi hostitele. Ta se následně může zvětšit až na desetinásobek své velikosti, nežli má takto přijaté krve dost.

O rozsáhlosti takové praxe svědčí kupříkladu doklady z jedné manchesterské nemocnice, kde výdaje za pijavky v roce 1832 činily bezmála pět procent nákladů celého zařízení! Ještě v první třetině 20. století bylo akvárium pro pijavky běžnou výbavou nemocnic, posléze se od této praxe začalo ustupovat. Nečekanou renesanci pak zažily pijavky v 70. letech minulého století v oblasti mikrochirurgie. Uplatnily se totiž tam, kde bylo potřeba po operativním zásahu znovu nastartovat krevní oběh – například po rekonstrukci amputovaných prstů, uší či nosu.

Budoucnost pijavic a pouštění žilou

V posledních letech se objevil trend známý jako hirudoterapie, který byl americkým federálním Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv začátkem 21. století dokonce uznán jako regulérní lékařská metoda. Na internetu je možné nakoupit pijavky, jež lze následně přikládat na postižená místa, především křečové žíly či bércové vředy – prostě tam, kde se končetiny špatně prokrvují. Lékaři, kteří se na tuto metodu specializují, věří, že pijavka vytáhne z krve to špatné, což má podezřele blízko k výše zmíněným antickým konceptům. Na druhou stranu je pravda, že první minuty po zakousnutí pijavka skutečně vylučuje do těla protizánětlivé a detoxikační látky (v čele s hirudinem), což úlevu poskytne. Spíše se však pracuje na umělém vytváření hirudinu a podobných léčivých látek, aby věda nebyla závislá na nepříliš praktických pijavkách – vedle etických a estetických problémů totiž kroužkovci ani nemají kdovíjak rozsáhlé zásoby onoho kouzelného hirudinu…

A jak to vypadá se samotnou ideou pouštění žilou dnes? Lékařská věda zná termín venipunktura nebo také flebotomie, což je vlastně klasický odběr krve – její malé množství je pacientovi odebráno za účelem vyšetření vzorku, případně se jedná o propíchnutí žíly pro podání léků či krevní infuze přímo do krevního oběhu. To samozřejmě není nic zvláštního a jedná se o standardní postup, ovšem v případě některých velmi specifických onemocnění se klasickému pouštění žilou stále přibližujeme. Týká se to například hemochromatózy (nadměrné střádání železa v jaterních buňkách), u níž je venepunkce jedinou metodou vedoucí ke zmírnění projevů choroby. Obdobně další poměrně vzácné nemoci související s krví (třeba porfyrie kožní či primární polycytémie) mohou být takto léčeny, jelikož i prosté snížení červených krvinek může v ojedinělých případech pomoci. Přístup, že na každý neduh pomůže lehké upuštění přebytečné krve, nemá v moderní medicíně už místo, ale jak vidno, pijavky přesto úplně bez práce nejsou; a nejspíš ani jen tak nebudou.

Text: MS

reklama

reklama