Kdo nejvíc věří konspiračním teoriím? Velkou roli hraje vzdělání a třídní příslušnost

Konspirační teorie nám pomáhají chápat složitý a nepřehledný svět. Je to však mentální zkratka, která nám v důsledku přidělá víc starostí než užitku. Které skupiny jsou přitom nejohroženější?
I kolem koronaviru se vyrojila spousta konspiračních teorií.
I kolem koronaviru se vyrojila spousta konspiračních teorií.
istockphoto.com

reklama

Otázka konspiračních teorií se v posledních měsících v souvislosti s koronavirem vynořila velice silně, dokonce silněji než v posledních letech, kdy o konspirační teorie na sociálních sítích snad ani nejde nezakopnout. Podle jarního průzkumu si bezmála třetina Američanů myslí, že koronavirus byl vytvořen a vypuštěn záměrně, a to s cílem poškodit Donalda Trumpa; podobné množství lidí je také přesvědčeno, že hrozba v podobě nemoci COVID-19 je výrazně přehnaná. Vzhledem k celosvětovému dění můžeme nad těmito výsledky jen nechápavě kroutit hlavou, ovšem náchylnost ke konspiracím je nám bohužel dlouhodobě vlastní.

Lidé ohrožení konspirací

Oproti standardním dezinformacím a fake news, které podávají překroucené či rovnou lživé zprávy o aktuálním dění, je konspirační teorie složitějším fenoménem. V jádru se stále jedná o teorii čili soubor tvrzení s cílem vysvětlit nějaký existující jev. Důležitost konspiračních teorií roste v nejistých a nepřehledných dobách, neboť i navzdory těžko uvěřitelným spojením mezi proměnnými nabízí tyto teorie způsob, jak se ve složité době zorientovat, jak v ní nalézt určité jistoty.

Podle politologa Josepha Uscinskiho a jeho kolegy Josepha Parenta, kteří společně napsali knihu American Conspiracy Theories, jsou mezi lidmi, již věří na konspirační teorie, pouze malé rozdíly z hlediska pohlaví, etnika či náboženství, a překvapivě dokonce nehraje roli ani základní politická orientace: v americkém prostředí nebyly zjištěny zásadní rozdíly mezi demokraty a republikány. Klíčové jsou naopak některé sociodemografické faktory, především vzdělání a třídní příslušnost; méně vzdělaní a chudší lidé věří konspiračním teoriím mnohem častěji.

Konspirační teorie snižují úzkost

Z psychologického hlediska stojí za pozornost, že určité predispozice k víře v konspirační teorie máme všichni. Lidé totiž mají sklon zpracovávat informace co nejjednodušším způsobem a zároveň nejsme zcela odpovědni za to, jak náš mozek nové podněty uchopí; a tak se může stát, že nevědomě odmítáme informace, jež nejsou v souladu s naším stávajícím přesvědčením.

Svou roli však hrají také faktory jako úzkost, odcizení ve společnosti (na úrovni vnitřního prožívání, vůbec se tedy nemusí jednat o uzavřenou a asociální bytost), paranoia a vnímaný nedostatek kontroly nad vlastním životem. Podstatná je také ideologická rovina, jelikož naše politická a společenská přesvědčení výrazně ovlivňují, jakým konspiračním teoriím budeme spíše důvěřovat. A tak zatímco pravicově smýšlející křesťan si vybere za své nepřátele evolucionisty, levicový ateista bude brojit proti korporacím a nejbohatším vrstvám společnosti. A neopomenutelný je pochopitelně i vliv socializace, tedy začleňování jedince do společnosti – pokud mladý člověk vyrůstá v turbulentní době charakterizované nedůvěrou ve vládnoucí garnitury, snadno to poznamená jeho přístup k autoritám po většinu dalšího života.

Osvědčený jev

Uscinski a Parent dodávají, že přestože současné dění konspiračním teoretikům nahrává, nejedná se o žádný neznámý jev. Například v 50. letech v období mccarthismu či o dekádu později po atentátu na prezidenta Kennedyho se s konspiračními teoriemi ve Spojených státech roztrhl pytel. Nepodložené teorie týkající se vlády královny Alžběty I., Velké francouzské revoluce či údajného zapálení Říma císařem Neronem však můžeme mapovat i řadu století nazpět.

Konspirační vidění světa přežilo tak dlouho i díky tomu, že je velmi těžké jej vymýtit. Nejen že nám dodává potřebné jistoty lépe než běžná vědecká vysvětlení, ale navíc se konspirátorům podařilo vybudovat extrémně funkční rétoriku, na niž logické argumenty neplatí. Zdánlivě rozumná věta „Zjistěte si informace sami“ nabádá k ostražitosti vůči tradičním médiím, zároveň však nezkušeného či naivního uživatele internetu navede ke spoustě pochybných zdrojů. Konspirační teorie se také obtížně vyvracejí, neboť jak někoho přesvědčíte o tom, že něco opravdu neexistuje? I proto se u soudních procesů standardně operuje s presumpcí neviny, nikoli viny; obdobně můžeme i v souladu s Occamovou břitvou přemýšlet tak, že ta nejjednodušší řešení bývají obvykle správná. A to pro konspirační teorie rozhodně neplatí.

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama