Kdy jsme nejproduktivnější? Pravdu známe už více než sto let

Na začátku 20. století přišla dvojice psychologů s teorií, která platí dodnes. Náš výkon je totiž nejvíce ovlivňován aktivací organismu, s níž je ovšem potřeba umět pracovat. Jak?
Za jakých podmínek jsme nejproduktivnější a svět nám leží u nohou?
Za jakých podmínek jsme nejproduktivnější a svět nám leží u nohou?
istockphoto.com

Jedná se o jeden ze základů psychologie motivace, přesto jste o něm nejspíš neslyšeli. Řeč je o takzvaném Yerkes-Dodsonově zákonu. Jak z názvu asi chápete, jeho autory byli dva američtí psychologové – Robert Yerkes a John Dillingham Dodson. V době, kdy byly teprve budovány základy sociální psychologie, konkrétně v roce 1908, publikovali teorii, jež od té doby stále nebyla vyvrácena; naopak, řada dalších a výrazně modernějších výzkumů dospěla k podobným závěrům. Co tedy tito chytří pánové říkali?

Osvědčená pravda

Výkonnost je podle nich odvozená od úrovně aktivace organismu. Takové vysvětlení se nabízí, ovšem vztah aktivace a výkonnosti není jednoduše lineárně rostoucí (tedy čím vyšší aktivace, tím vyšší výkonnost). Podle Yerkese a Dodsona je ideální střední aktivace organismu, v takovém stavu pracujeme nejlépe. Aktivace totiž vychází z obtížnosti plněné úlohy a motivace vedoucí k jejímu vykonání. Pokud čelíme velmi složitému úkolu, naše motivace klesá, jelikož začneme propadat zoufalství, že se nám ho nepodaří vyřešit. Naopak příliš jednoduchý úkol není zajímavý, a tudíž se nám do něj moc nechce. Ideální je střed – činnost není banální, prověří naše schopnosti, zároveň však máme na to, abychom ji zvládli. V takovém případě, tedy střední aktivace organismu, podáme nejlepší výkon. Pěkně to vysvětluje následující video:

Tento přístup k optimálnímu výkonu je už více než sto let pravdivý, zřejmě i proto, že nenabízí univerzálně platnou odpověď pro všechny – nikdo nedokáže říct, že třeba mezi osmou a devátou ranní se vyplatí dělat ty nejnáročnější úkoly; každý z nás je odlišný a má hranice jinde. Lišíme se v tom, jaké úkoly jsou pro nás obtížné, a také konkrétní podoba křivky se může měnit. U někoho bude špičatější (tedy v určitém bodu aktivace bude výrazně produktivnější než jindy), u někoho zase plošší (a rozdíly tedy nebudou tak výrazné). Zmíněný trend však platí pro každého, což je dobré mít na paměti a snažit se najít ideální míru aktivace individuálně.

Aktivace je klíčem

Pro úplnost ještě musíme doplnit, že zmíněné vysvětlení se vyvinulo až později. V původní verzi totiž Yerkes a Dodson více rozlišovali mezi jednoduchými a složitými úkoly. Zatímco pro složité úkoly platí křivka naznačená výše, u jednoduchých či dobře osvojených úloh nemusí být vysoká aktivace organismu na škodu. Díky tomu, že vykonávaný úkol dobře známe, se nebudeme dopouštět mnoha chyb ani v případě, že jsme velmi aktivovaní, tedy takříkajíc napumpovaní motivací a sršící energií. U komplexnějších úloh by to však již problém byl.

Nenechme se tedy uhranout „zaručenými“ radami na produktivitu. Na každého platí něco jiného, všichni si musíme na optimální podmínky pro práci přijít sami. Ve fungování našeho organismu jsme si však už výrazně podobnější, a tak více než staletím prověřené poznatky o míře aktivace bychom na lehkou váhu brát neměli. Mohou nám totiž velmi pomoct!

Text: MS

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama