Katolická církev polevuje – i ženatý muž se může stát knězem, ovšem zcela výjimečně!

Že by se církev modernizovala a povolila ženaté kněze?
Zůstanou všichni svobodní?
Zůstanou všichni svobodní?
pixabay.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Jakkoliv titulek může znít bulvárně, tak opravdu se takové případy staly, a dokonce i u nás. Stát se knězem znamená velké odříkání. Je to celoživotní povolání a podle mnohých I poslání, ve kterém člověk věnuje veškerou svojí snahu přiblížení sebe sama a svého okolí k Bohu. Na své duchovní cestě by neměl být rozptylován okolními vlivy.

Křesťanství vychází z pohanství

Již ve starověku nesměli být biskupové ženatí a s příchodem křesťanství se celibát rozšířil i na běžné kněží. Ovšem po několik staletí byl zcela dobrovolný. Tato povinnost se těžko prosazovala napříč jednotlivými frakcemi křesťanské církve a ani po papežské reformě z 11. století nebylo pravidlem, že byla dodržována. Nad důvody pro prosazení celibátu se dodnes značně diskutuje. Na jednu stranu je viditelná snaha církve vyhnout se sporům o majetek, který si mohla rodina kněze po jeho úmrtí nárokovat. A že takových případů v historii nebylo málo. Na druhou stranu tento specifický posvátný úřad vyžaduje jisté sebeobětování. Jde o takzvanou rituální čistotu převzatou z židovství a paradoxně i z pohanských náboženství. I tam hledala církev inspiraci pro úředníky sloužící ve jménu Ježíše Krista.

ilustrační foto
ilustrační foto
Pixabay

Katolická církev má na rozdíl od protestantské a pravoslavné církve v tomto ohledu jasno. Již jáhni, připravující se po dobu studií na kněžství, musí celibát dodržovat. I přes veškerou kritiku od Martina Luthera v 16. století se až dodnes téměř bezvýhradně dodržuje. Samozřejmě jsou nám známy mnohé sexuální skandály i statistiky uvádějící, že sexuálním životem žije až polovina kněží, stejně tak jako to, že existuje pedofilní zneužívání provozované zástupci Boha na Zemi. Je otázkou, zdali by podobných skandálů díky manželskému sexu neubylo. Jaké byly tedy důvody pro výjimku, kterou před pár lety udělil sám papež a udělal tak oficiálně z ženatého muže kněze?

Podzemní církev

Události po únoru roku 1948 znamenaly v Československu velký převrat v každém ohledu. Velké perzekuce se týkaly nejen majetných lidí, ale i samotné církve. Tisíce kněží a řeholníků dostaly dlouholeté tresty a někteří z nich se staly oběťmi justičních vražd. To znamenalo jediné, církev musela zmizet z dohledu komunistického režimu. A jako již dříve za dob římského impéria se v padesátých letech přesunula “do podzemí”. Samotný papež na tuto skutečnost reagoval udělením takzvaných mimořádných pravomocí mexické fakulty. To znamenalo, že církev mohla vybudovat tajnou hierarchii, provádět tajná svěcení kněží a slavit mši v těžkých podmínkách, jako například ve vězeních nebo v bytech.

Útlaku nepomohlo ani pražské jaro, ačkoliv byli církevní hodnostáři částečně rehabilitováni, tak zároveň byla podzemní církev za dob volnějších časů ještě více infiltrována agenty StB. Svěcení nových kněží proto probíhalo i nadále tajně a poskytoval ho dokonce i oficiálně vysvěcený biskup Karol Wojtyla (později nám dobře známý papež Jan Pavel II.) Logicky tato svěcení nemohla být potvrzena papežským stolcem ve Vatikánu, jakož tomu běžně bývá. Díky tomu nastaly i dost neobvyklé situace. Na koneřickém sněmu v roce 1970 bylo projednáváno i posouzení možnosti svěcení žen. A vskutku se tak později stalo. Ludmila Javorová byla vysvěcena na jáhna i kněze.

V roce 2001 prohlásil Vatikán tato svěcení za neplatná. Není se čemu divit, dost by to narušilo dané zvyklosti, které byly dodržovány od počátku katolické církve.

Ovšem pozoruhodný příběh se stal i tak. Někteří z vysvěcených kněží podzemní církve byli nejen ženy, ale i ženatí muži. A to je právě případ Jana Kofroně, prvního ženatého kněze u nás. Nejprve byl vysvěcen podzemní církví v roce 1988 a po pádu komunistického režimu sloužil řeckokatolické církvi. Zde pomáhal starým a umírajícím lidem. Svěcení na římskokatolického kněze obdržel až 12. května 2008 po udělení výjimky papežem Benediktem XVI. Nemá to ale znamenat změnu postoje Vatikánu vůči celibátu. Je to spíše vyrovnání se s minulostí a hlavně protináboženským tažením, které ve východní Evropě trvalo několik desetiletí.

 

Text: Vít Kosina

Reklama
Reklama