Slavný Kaniszův trojúhelník ukazuje, jak podléháme iluzi obrysů

Proč vidíme obrysy i tam, kde nejsou? Náš mozek chce mít ve všem jasno, a tak doplňuje chybějící tvary všude, kde je to potřeba. Jenže co to přesně znamená?
Kaniszův trojúhelník
Kaniszův trojúhelník
Wikipedia Commons/Fibonacci

reklama

Walter Ehrenstein byl německý psycholog, který má u našich západních sousedů velmi pošramocenou pověst. Během 30. let minulého století totiž ochotně hlásal věrnost Adolfu Hitlerovi a v rámci rasové války opakovaně vystupoval proti Sigmundu Freudovi, jenž byl židovského původu. Ideologii však nechte pro tuto chvíli stranou, jelikož v též době Ehrenstein přišel s vlivnou iluzí, jež po něm dodnes pojmenována.

Konkrétně se jednalo o obrázek složený ze soustředných kružnic, mezi nimiž je silnější čarou nakreslen čtverec. V důsledku rozdílnosti těchto tvarů se nám hrany čtverce jeví jako zakřivené, přestože jsou samozřejmě rovné. To můžete vidět v následujícím videu, které však doporučujeme pouštět bez zvuku.

Iluzorní obrysy

Tato Ehrensteinova iluze proslavila německého vědce nejvýrazněji, většina jeho práce se však řadí do skupiny takzvaných iluzorních obrysů. Ty nejčastěji sestávají z černobílých obrázků, přičemž rozložení jejich prvků evokuje určité tvary, které tam však ve skutečnosti nejsou. Nejznámějším zástupcem je zřejmě Kaniszův trojúhelník. Konstelace objektů na tomto obrázku vede naši pozornost k vnímání bílého trojúhelníku, který tak logicky vyplňuje chybějící místo; žádný trojúhelník se však na obrázku ve skutečnosti nenachází.

Italský malíř a vědec Gaetano Kanisza díky tomuto atraktivnímu obrázku přitáhl k psychologii vnímání nemalou pozornost v 70. letech, kdy své nejslavnější dílo publikoval. Domnělý trojúhelník působí světleji než pozadí obrázku – přestože se stále jedná o tutéž bílou barvu; navíc se nám zdá, že se trojúhelník nachází blíže pozorovateli, vytváří tedy dojem plastičnosti.

Nejasný původ

Vysvětlení přináší způsoby, jakým doplňujeme nejasné obsahy ze svého vnímání. Takzvaná modální kompletace spočívá v tom, že obrysy objektu vnímáme díky jeho svítivosti, barvě či textuře; neboli díky existenci určitých vizuálních vodítek. Oproti tomu druhý trojúhelník, rovněž reálně neexistující a nacházející se jaksi v pozadí obrázku, je příkladem amodální kompletace, kterou tímto způsobem vysvětlit nedokážeme. Stále se jedná především o jev zaznamenaný, nikoli vysvětlený. Těmito efekty se zabývala především škola Gestalt psychologie, k níž měl svého času blízko i Ehrenstein. Je fascinující, že i po mnoha dekádách nás tvorba těchto učenců dokáže inspirovat i klamat.

reklama

reklama