Kabinet doktora Cagliariho – na první pohled hrůzná anatomie

Na začátku akademického roku 1801 propadl profesor anatomie F. A. Boi těžké trudnomyslnosti. Na jeho anatomické přednášky se nezapsali žádní studenti, a tak se rozhodl oživit své skomírající znalosti. Sbalil si svých pět skalpelů, opustil rodnou Sardinii a doputoval do Florencie, kde si osvojil horkou novinku. Anatomické modely z vosku.

Smrt jí sluší?

Vosk je tajemná a tvárná pralátka, jejíž modelování má v Itállii dlouhou tradici. Římští patriciové si vyráběli voskové masky svých zemřelých předků a sigilla, lidské či zvířecí postavy, si své uplatnění našly i o Saturnáliích. Ve středověku se z vosku modelovaly votivní figury a v renesanci předlohové modely z mrtvol, které pro svou práci využívali umělci jako Michelangelo či Donatello. První skutečně anatomické vosky však byly vyhotoveny až okolo roku 1695 – díky spolupráci sicilského umělce Gaetana Giulia Zumba a francouzského chirurga Guillauma Desnouese. Na místo umění nastoupila věda, rozněcována osvícenskou touhou pronikat do temných a neprobádaných útrob člověka.

Středobodem "anatomického vesmíru"

Důležitou postavem se v této oblasti stal florentský lékař Paolo Mascagni, který se proslavil první studií lymfatického systému, a jeho přítel Felice Fontana, který v roce 1771 založil voskovou dílnu, a dnes již legendární muzeum, La Specola: "Naším posláním bylo vytvořit anatomické modely vědecké hodnoty pro didaktické účely," píše Fontana," a to vše bez odporu, který obvykle doprovází pohled na mrtvoly.“ Není tedy k podivu, že první figuríny, které opouštěly La Specolu, ne připomínaly výraz člověka, který usnul věčným spánkem na hedvábném, nadýchaném polštáři…

Kabinet doktora Caligariho

Profesor Boi, který u Mascagniho studoval anatomii, se s florentským lékařem hluboce spřátelil a byl s ním v otázkách vědy zajedno. I přesto se anatomické modely, které si s sebou odvezl zpátky na Sardinii, v mnohem odlišují od Mascagniho školy. Tyto anatomické figuríny totiž F. A. Boi vytvořil společně s akademickým sochařem Clementem Susini. Ten měl při ztvárňování těchto modelů volné ruce, a tudíž je nepodřídil klasickému "ideálu krásy". Oživil věrnou podobu mrtvých těl a zachytil skutečný výraz tváře zemřelých.

Každodenní práce s chemikáliemi a pachem rozkládajících se mrtvol si však vybraly svou daň, a tak již v průběhu práce sochař cítil, že se jeho život chýlí ke konci. Zvláštní tesknota doléhá i na voskové anatomické figuríny ležící na spartánských dřevěných pryčnách. Malý pentagonální prostor citadely připomíná potemnělou kapli. Bodový zdroj světla odhaluje cévy a nervy, ale i otisk scházející krásy a nevyplnitelné prázdnoty. Člověku se tak nabízí pohled do samotných hloubek niternosti, které mu zjevují „děsivé a fascinující tajemství“ vyvolávající posvátný strach či bázeň, stojící v základu náboženského cítění a zkušenosti.

Text: Michal Josephy