Ježdění na levé straně silnice má kořeny ve středověku. Zavedlo se kvůli snazšímu nasedání na koně

Většině z nás přijde automatické, že jezdíme po pravé straně vozovky. Jenže ještě relativně nedávno u nás bylo všechno jinak – tak jako na mnoha místech světa.
Jezdění vlevo začalo u koní.
Jezdění vlevo začalo u koní.
istock.com

reklama

Tuhle nejistotu musí řešit každý turista, který si chce návštěvu cizí země zpestřit řidičským zážitkem. V Evropě se jezdí po levé straně silnice nejen na Britských ostrovech, ale třeba také na Kypru či Maltě. Pokud se však vydáme dál do světa, seznam zemí s levostranným provozem začne prudce narůstat – zhruba třetina států totiž vyznává tento z našeho pohledu nepřirozený styl jízdy. Od čeho se ale preferovaná strana vozovky odvíjí?

Tradičně levá

Překvapivě může vyznít, že využívání levé strany vozovky je tradičnější. Úzus vznikl ve středověku, a to především ze dvou důvodů. Praváci totiž nosili meč zavěšený u levého boku, a tak pro ně bylo výhodnější držet se u levé straně cesty – zbraň tak byla potenciálním protivníkům vzdálenější, silnější pravá ruka naopak bližší a připravená tasit. Pro praváky, kterých už ve středověku bylo pochopitelně znatelně více, navíc bylo snazší nasedat na koně z levé strany, což v tomto případě znamenalo u kraje cesty. Díky oběma důvodům se chůze či jízda po levé straně cesty zaběhla jako praktičtější.

Změna nastala během 18. století. Farmáři, kteří vozili své produkty na trhy ve velkých povozech, si zvykli jezdit po pravé straně cesty, aby se vyhnuli kolem procházejícím chodcům. Na tento trend zareagovala ruská císařovna Alžběta Petrovna a ustanovila jízdu po pravé straně už v roce 1752. Většina kontinentální Evropy však ještě pár desítek let čekala – konkrétně do období Velké francouzské revoluce, během níž se změna uzákonila především z politických důvodů. Šlechta totiž tradičně využívala levou stranu cesty a nutila rolníky k chůzi po straně pravé; a tak se pravá strana stala symbolem rovnosti, po níž by měli chodit (a jezdit) všichni.

Zvyky napříč světem

Zatímco Napoleon během svých výbojů počátkem 19. století rozšiřoval používání pravé strany cesty i do těch zemí, jež ho nepřijaly samy od sebe, Británie si svou tradici zachovala. V roce 1835 z ní dokonce učinila zákon, který následně platil i pro všechny její kolonie. S postupným přetrháváním vazeb s koloniální mocností někde zmizel i tento zvyk, což je případ třeba USA či Kanady, zato v Austrálii, na Novém Zélandě, Indii, Pákistánu či většině jihoafrických států si jízdu po levé straně vozovky uchovali.

Vedle zmíněných zemí vyznává levou stranu také množství oceánských států a ostrovů, především kvůli tradičnímu napojení na australské a jihoasijské ekonomiky. Specifickým případem je Japonsko, kde se levostranná jízda stala normou už na počátku 17. století, oficiálně však až v roce 1872. Obecně lze říct, že většina zemí, která v průběhu své moderní historie prodělala změnu strany, tak učinila z politických důvodů, konkrétně jako symbol odpoutání se od minulé nadvlády.

Česká specifika?

A jak je to u nás? Po levé straně vozovky se jezdilo překvapivě relativně nedávno – změna nastala až v roce 1939, kdy se těsně před okupací zavedla opatření v souladu s Pařížskou úmluvou z roku 1926. Nejednalo se tedy o nařízení německých okupantů, jak se někdy traduje. Československo mělo v plánu provést změnu v souladu s dalšími evropskými státy během většiny trvání první republiky, podařilo se to však až nedlouho před válkou.

Z hlediska chodců je důležité zmínit, že přestože není chůze po jedné či druhé straně vozovky uzákoněna, je dobrým zvykem chodit vlevo – chodec tak vidí přijíždějící auta a ona zase vidí jeho. Jestliže však jdete ve větší organizované skupině, držte se raději vpravo, v takovém případě se totiž k této jednotce přistupuje podobně jako k samotnému vozidlu.

reklama

reklama