Ještěr, savec, člověk: všechny je máme přímo v mozku! Co tam dělají?

Evoluční kořeny našeho mozku jsou mnohem starší, než si možná myslíme. Nejde jen o opice – velké množství instinktů se s námi evolučně táhne až k mnohem primitivnějším zvířecím předchůdcům...
Ano, i takovýto ještěr je svým způsobem v našem mozku.
Ano, i takovýto ještěr je svým způsobem v našem mozku.
unsplash.com

Možná si myslíte, že máte prostě jeden, lidský mozek. Co také jiného, že? Pravda je ale trochu složitější, neboť náš mozek můžeme rozdělit na tři části, jejichž evoluční stáří je velmi rozdílné a stejně tak i jejich úloha ve fungování naší mysli. S tímto rozdělením přišel americký lékař a neurovědec Paul MacLean už v 60. letech a v dalších dekádách se jeho popularita jen rozšiřovala. Jak tedy mozek můžeme rozdělit?

Ještěr, savec a člověk – v mozku

Evolučně nejstarší je ještěří mozek, občas nazývaný také plazí. Přesněji se jedná o mozkový kmen, a ten se stará o udržení našich základních životních funkcí a navíc zahrnuje i instinkty nutné k přežití. Je to proto náš vnitřní ještěr, který se bez našeho vědomí stará o zachování dýchání, srdeční činnosti či tlaku krve; čili se jedná o trochu nevděčnou práci, neboť si ji většinu času ani neuvědomujeme, avšak tato část mozku musí být aktivní bez přestávky. Podobně se nám až od plazů dochovaly sklony k teritorialitě, rituálům či dominanci, čili opět úrovně našeho jednání, jež si obvykle ani neuvědomujeme.

Savčí mozek je pak limbickým systémem, zodpovědným hlavně za emoce. Emoční stavy, výkyvy nálad, riziko vzniku závislostí – tohle všechno se děje právě tady. Stejně tak je limbický systém zodpovědný i za naše reprodukční či rodičovské chování. Navíc se sem, konkrétně do amygdaly, velmi rychle dostávají informace ze smyslových orgánů, takže při hrozícím nebezpečí může amygdala převzít vedení a potlačit funkci vývojově mladšího neokortexu. 

Nejvyšší úroveň našich mozkových aktivit totiž zastupuje právě neokortex. A asi už správně tušíte, že ten se stará o naše myšlení, schopnost abstrakce, plánování, porozumění jazyku a tak dále. V podstatě je to tedy tato specificky lidská část, jež reflektuje emoční impulzy z limbického systému a nepodlehne všem primitivním vzorcům chování, které jsou vlastní našim zvířecím předchůdcům. Jenže to se právě ne vždy podaří.

Za vším hledejme emoce

V situacích, v nichž amygdala převezme kontrolu nad naším mozkem, jdou racionální úvahy stranou a my se chováme způsobem, který nám samotným nemusí dávat smysl. To je důležité si uvědomit především z toho důvodu, že za leckteré automatizované chování se leckdy stydíme, avšak to je do značné míry mimo naši kontrolu. Právě v důrazu na limbický systém je dodnes největší přínos MacLeanovy teorie – jinak by se totiž větší popularity dočkal specificky lidský neokortex, honosící se zdánlivě ušlechtilejšími vlastnostmi; jenže do přísně racionálního uvažování máme jako lidé opravdu velmi daleko. 

V dnešní době se spousta neurovědců dívá na toho rozdělení skrz prsty kvůli jeho jednoduchosti. Použité zjednodušení totiž tak úplně nerespektuje reálie zjištění o mozkové struktuře i vzájemné komunikaci jednotlivých částí, což se více zjistilo až v posledních dvou dekádách (tedy dávno po vytvoření konceptu). Stejně tak některé poznatky vycházející z komparativní neuroanatomie (tedy srovnávání složení mozku napříč různými živočišnými druhy) jsou dnes již překonané. Zároveň je to však právě tato míra zjednodušení a atraktivní názvosloví, díky němuž má dodnes smysl si o tomto schématu povídat.

Text: MS

reklama