Jaký je doping v kolektivních sportech? Třeba v hokeji...

Kolektivní sport, od hokeje po volejbal, závisí na kvalitě týmu. Má smysl dopovat jedince?
Hokej bez dopingu?
Hokej bez dopingu?
pixabay.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Hokej je hra kolektivní, ale záleží na výkonu jednotlivců

Vzpomínáte si na Vladimíra Jiránka a jeho animovaný krátký film Hokej je hra, kde je sice vtipně, ale jasně řečeno, že „hokej je rychlý a tvrdý“. A taky kolektivní, což v praxi znamená, že byť může být jedinec sebelepší, vždy záleží na souhře týmu. Tedy na přihrávce, rozehrání situace a podobně. Stejný princip platí ve všech kolektivních sportech od volejbalu po házenou, od košíkové po fotbal. Má tedy smysl (pomiňme pro tuto chvíli nelegálnost některých tipů dopingu), aby hráči dopovali? Aby byli rychlejší, méně vnímali bolest a měli větší výdrž? Otázka je jen řečnická, neboť odpověď se nabízí sama.

Dopovalo se vždycky. I sportovci starověkého Řecka si před podáním výkonu vypomáhali rostlinnými i zvířecími aditivy. Doping je, jakkoliv se to snaží sportovci popírat, pevnou součástí vrcholových soutěží. Jde vlastně o nikdy nekončící boj bez zlepšujícími se kontrolami a novými tipy dopingu. 

Lékař americké výpravy na mistrovství světa ve vzpírání (Vídeň 1954) John Ziegler se v kuloárech dozvěděl, že sovětští sportovci brali pro zvýšení výkonnosti deriváty testosteronu. Po návratu do Pensylvánie začal i on podávat svým svěřencům obdobné prostředky. Výrazných výsledků dosáhl poté, co se přeorientoval na metandienon, uvedený na trh roku 1958 firmou Ciba,“ píše O. Lapšík a L. Stárka v časopise Vesmír. 

Lepší jedinec rovná se lepší tým

Nejprve jeden příklad, důkaz, že ani vrcholovému hokeji se doping nevyhnul. Na olympiádě v Jižní Koreji našli loni v moči slovinského hokejisty Žiga Jegliče zakázanou látku fenoterol, což mu vyneslo zákaz pokračovat ve hrách a do 24 hodin musel opustit olympijskou vesnici. Doping erytropoetinem zařídí například lepší roznos kyslíku do tkání. Dá se aplikovat injekčně, ale zároveň si ho tělo umí vyrobit samo například díky tréninku ve vyšších nadmořských výškách či pobytem v kyslíkovém stanu. Výše zmíněný fenoterol se mimo jiné používá při léčbě astmatu, takže sportovci, respektive jejich lékaři musejí znát jednotlivé účinné složky léků, aby svým svěřencům nezařídili diskvalifikaci.

Když nastoupí testosteron

Anabolické steroidy umožní lepší hojení ran i zvýšení svalové hmoty, což by hokejisté bezesporu ocenili. Velmi zjednodušeně, až manipulativně řečeno (nezapomínejme, že se bavíme na teoretické úrovni), co je lepší – mít hokejistu s přirozenými vlastnostmi, tak jak ho příroda stvořila a trénink vypiloval, nebo někoho, kdo má více svalů, navíc lépe zásobených kyslíkem, a ještě k tomu je odolnější vůči bolesti? Testosteron patří mezi anabolika, která si mužské tělo dokáže v omezené míře vyrobit samo. Zároveň patří mezi zakázané látky, pokud jsou tělu dodávané v nadlimitním množství. Dospělý chlap si sám denně „vyrobí“ 5–10 miligramů testosteronu, přičemž naprostá většina pochází z varlat, pouhých zhruba 5 % vyrobí nadledvinky. Mimo jiné právě testosteron je odpovědný za mýty o síle z varlat savců od býků po tygry. Umělé dodávání testosteronu, které je zakázané, by mělo ve výsledku vést k rychlejší tvorbě svalů a zdravotnímu poškození. Ostatně testosteron může svým způsobem za kolektivní bláznění. "Kdo neskáče není Čech" vykřikují fanoušci. Fanynky v mnohem menší míře. Nemají "to" totiž v sobě.

Není vyloučeno, že právě testosteron stál za vzorkem mužské DNA v moči dvou ruských hokejistek. Ovšem pozitivně testovaných ruských hokejistů se našla celá řada. Případ se dostal na veřejnost poté, co se mezinárodně zkoumala dopingová aféra ruských sportovců na olympiádě v Soči. „Ruské Ministerstvo sportu za aktivní spolupráce FSB, CSP a laboratoří v Moskvě a Soči řídilo, kontrolovalo a dohlíželo na manipulaci se vzorky sportovců a jejich záměnu.“ Takový byl verdikt  McLarenovy zprávy na konci roku 2016. Dlouhé vyšetřování a pro Rusy velmi nelichotivé nálezy nakonec vedly k vyloučení celé ruské výpravy z olympiády v Pchjongčchangu.  

Kulturista Filip Grznár, který otevřeně propaguje používání steroidů, o testosteronu říká: „Dneska si probereme preparát, který je nejpoužívanější a dle mýho názoru, když už člověk chce něco brát, tak by neměl chybět v žádný kůře, protože je to takový základ.“ Sám tvrdí, že kulturistika podle něj není sport, a proto by tam dopování mělo být nejen povolené, ale dokonce jeho pevnou součástí. Bohužel doping je pevnou součástí sportu, kdyby tomu tak nebylo, nebylo by potřeba dopingových kontrol. A ty nikdy nemohou přijít na všechno prostě jen proto, že není možné kontrolovat všechny sportovce, všechny týmy na všechny látky.

Je kokain doping?

Opět začněme konkrétním příkladem. Tomáš Kolafa, hokejista z Ústí nad Labem, byl v rámci dopingového testu přistižen při braní kokainu. Kromě toho, že se jedná o tvrdou drogu, má kokain i silně povzbudivé účinky. Možná, že si Kolafa jen kokainem„zpestřil“ večírek (aktuální cena kokainu je kolem 2000 Kč za gram), možná se „nastřelil“ za účelem zvýšení výkonu, on sám tvrdil, že netuší, jak se mu látka do těla dostala. Faktem je, že mu přistižení vyneslo velmi tvrdý trest, čtyři roky bez profesionálního hokeje. Nesmí hrát zápasy, trénovat, a dokonce ani být hokejovým funkcionářem. Vzhledem k jeho věku, v době zákazu mu bylo 31 let, je jasné, že jediné co mohl udělat, je ukončit kariéru. Šance, že by v 35 letech naskočil na led a stal se po tak dlouhé pauze hvězdou, je minimální. 

Po dopingu sáhnou mnohem častěji individuální sportovci jako cyklisté, atleti… a dopingu svých sportovců se věnovaly lékařské týmy placené státem. Své o tom vědí sportovci a „lékaři“ ze Sovětského svazu, Ruska či NDR.

Vrcholu dosáhl státem organizovaný doping v tehdejší Německé demokratické republice v letech 1965–1989 v programu nazvaném eufemisticky Unterstützende Mittel (Podpůrné prostředky). Propracovaná kombinace steroidů pomohla zvýšit, za cenu řady zdravotních rizik a často i trvalých následků, výkonnost zejména ženské atletiky. Poměr medailových zisků na olympiádách pořádaných v letech 1956–1964 odpovídal zhruba rozdílné velikosti obou německých zemí (NDR : NSR – 45 : 81). Po zavedení UM programu se v další trojici her, jichž se účastnily (1972, 1976, 1988), změnil čtyřnásobně ve prospěch NDR na 258 : 119,“ dodávají Lapčík se Stárkou ve článku Svaly z prášků, svaly v prášku?

Jakkoliv to vypadá, že doping v týmových sportech nemá význam, opak je pravdou. Nejenže je oslavován vítězný tým, ale samozřejmě své body do osobního portfolia sbírají i jednotliví sportovci. A jejich „skóre“ má vliv i na jejich cenu v možné budoucí smlouvě. 

Text: Topi Pigula

Reklama
Reklama