Jak vypadal americký plán v případě sovětské invaze na Aljašku?

Psal se rok 1951, když bývalý americký zpravodajský důstojník Arthur Carpenter varoval v dopise nedávno založenou CIA o riziku potenciálního komunistického povstání na americké Aljašce.
Test atomové bomby
Test atomové bomby
Volné dílo
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Ačkoliv o tom nevěděl, FBI i americké letectvo uvažovaly podobně – uvnitř amerických obranných sil se tak začal rodit plán potenciální reakce náhlého sovětského výsadku na promrzlou část Severní Ameriky. A podobný konflikt svého času rozhodně nebyl nepředstavitelný. 

Nepřítel naslouchá

Byl to ostatně rok, kdy studená válka skoro přeskočila do války horké – v Koreji se američtí a sovětští (a čínští) vojáci zabíjeli v přímém konfliktu, ač každý oficiálně pod jinou hlavičkou, a generálové varovali před brzkou nutností nasadit ve válce jaderné zbraně. Paranoia počínající studené války tak byla na vrcholu, a dokonce i chuť k vyhrocení byla vysoká. Sověti sice už měli omezený počet atomových bomb – první atomovou bombu vyzkoušeli v roce 1949, první vodíkovou však až v roce 1953 – do pozdějších arzenálů tisíců bomb však bylo stále ještě daleko. 

Byť se tak již tehdy mnozí v případné třetí světové válce báli nasazení jaderných zbraní, konsensus byl stále na straně toho, že konflikt NATO a Sovětského svazu bude mít primárně konvenční ráz. Teprve o několik let později (zejména s příchodem s nových bombardérů a poté mezikontinentálních raket) vznikla teze vzájemně zaručené jaderné destrukce. Až ta garantovala, že i poměrně malý konvenční konflikt může rychle přerůst v totální destrukci obou stran, a tak paradoxně nejspíše zamezila eskalaci studené války.

Jaderný nosič SS-12 v Petrohradském muzeu
Jaderný nosič SS-12 v Petrohradském muzeu
One half 3544

V konvenčním konfliktu na počátku 50. let přitom mohla Aljaška být významnou frontou. Nestalo by se tak nutně kvůli tomu, čeho se bál Carpenter – totiž kvůli „komunistickému povstání“. Území Aljašky bylo v americkém držení od roku 1867, tedy těsně po konci americké občanské války. Američtí vojenští plánovači se ovšem obávali toho, že Sovětské síly budou Aljašku vnímat jako možný most na zbytek severoamerického kontinentu. 

Aljaška v plamenech?

Překročit významnou vojenskou silou Aljašku a projít (skrze Kanadu) na západní pobřeží by samozřejmě byl i v 50. letech značně nadlidský úkol i pro Rudou armádu. Panoval však strach, že by se Sověti diverzním útokem na Aljašku pokusili snížit počet amerických vojáků putujících do Evropy či Tichomoří. V případě ohrožení kontinentální USA by na evropské bojiště jistě odešlo méně amerických vojáků, což by Sovětům mohlo napomoct k zajištění větší části evropského území, o které měli skutečný zájem. Aljaška by tak byla vedlejší frontou, mohla by však stále posloužit významnému úkolu. 

Samotná konvenční sovětská invaze na Aljašku by přesto nejspíše byla vysoce limitovanou operací i ze sovětského úhlu pohledu. Z omezených informací se tuší, že Rudá armáda na podobnou operaci nikdy doopravdy netrénovala. Existují sice náznaky, že kolem Aljašky se mohly pohybovat speciální jednotky (dokonce až v 80. letech), a kolem samozřejmě přelétávaly i bombardéry. Pokusit se ale při přesunu ze Sibiře na Aljašku o cosi, jako byla operace Overlord v Normandii, bylo však zjevně nad sovětské kapacity. Masivní koncentrace vojenských sil na sovětské straně Beringovy úžiny by si ostatně museli všimnout zpravodajci, a vzhledem k americké převaze v námořnictvu je nepravděpodobné, že by na severoamerický kontinent mohly přeskočit celé sovětské armádní svazy. Terén Aljašky je navíc pro vedení moderní tankové války značně nevhodný a postup kamkoliv dále na jih by tak byl palčivě pomalý. 

Namísto obřích mas vojáků je přesto realistické překročení hranic malými speciálními jednotkami vysazovanými z obojživelných strojů nebo ponorek. Takový útok by navíc mohl být podpořen i tradičně silnými sovětskými výsadkovými silami. V roce 1948 disponovali sovětští výsadkáři silou patnácti divizí, a byť by jistě majorita z nich byla využita spíše na evropském bojišti, potenciál pro masivnější nasazení pěchoty v případě Aljašky rozhodně existoval. 

Americká reakce by v případě podobného výsadku mohla samozřejmě počítat s velkým protiútokem, vzhledem ke zvažovanému kontextu boje o Aljašku (v rámci třetí světové války) však byl skutečný plán také relativně limitovaný. Většina sil by byla potřeba jinde. Obranná vize aljašského velitelství USARAL tak od roku 1947 počítala primárně s obranou měst Anchorage a Fairbanks, stejně jako leteckých (a poté i raketových základen). Americká konvenční reakce by tak stále spoléhala hlavně na pěchotu, lehkou techniku a kombinaci zákopové & partyzánské války. Hypotetická aljašská fronta by připomínala spíše zimní období zákopové války v letech 1914–18 než cokoliv jiného. 

Přesto měli američtí plánovači v rukávu jedno eso navíc. Sovětských spících agentů, kterých se obával Lawrence, bylo na Aljašce v reálu nejspíše naprosté minimum, pokud vůbec nějací. Snad kdyby USA získala Aljašku až ve 20. století, mohli by Sověti s metodami hybridní války operovat silněji, takto zde však měli prakticky nulovou podporu. Přesto zde spící agenti skutečně byli – ti američtí. 

Za nepřátelskou linií

Rychlý sovětský výsadkový útok měl nemalou šanci obsadit značnou část kritických oblastí, součástí amerického obranného plánu tak bylo i vytvoření sítě vlastních spících agentů, kteří by v okupovaném aljašském území vedli hnutí odporu. Program dostal název operace Washtub. Prvním úkolem bylo vytvořit doprovodný sbor složený z civilních lovců, zálesáků a pilotů, kteří by vytvořili základ budoucí protikomunistické guerilly. V případě války by jejich počty byly doplněny paradesantním výsadkem nových agentů trénovaných mimo území Aljašky. 

Pokud to někomu připomíná způsob, jakým během druhé světové války operovala hnutí odporu v Evropě, nejde o náhodu. Washtub byl vystavěn právě na jejich mustru. Není bez zajímavosti, že z náboru byli vyloučeni domorodí obyvatelé – plánovači měli za to, že v případě invaze by se Inuité a další původní obyvatelé přimknuli k síle, která by měla zrovna převahu. Nakolik mohli mít pravdu, dnes lze jenom spekulovat, každopádně to vedlo k tomu, že operativci Washtubu byli prakticky čistě běloši. Minimálně několik agentů bylo přesto paradoxně potají vyšetřováno i FBI, která se zajímala o jejich starší "komunistické aktivity" – u některých právem, i jiných neprávem. Vybraní operativci nakonec dostali trénink, jehož součástí bylo kódování a dekódování depeší – dle dobových dokumentů šlo pro zálesáky o skoro nezvládnutelný úkol. Dostalo se jim ale také poměrně vysoké roční renty 3000 tisíc dolarů.

Aljaška
Aljaška
pixabay.com

Z vlastních řad

Celkem bylo vytrénováno 89 agentů, kteří spadali pod Úřad zvláštního vyšetřování (OSI) amerického letectva. Sama FBI se chtěla operace Washtub zpočátku rovněž účastnit, nakonec však odstoupila z politických důvodů. Edgar Hoover nechtěl údajně riskovat, že v případě vypuknutí konfliktu bude čelit interní kritice za případnou horší reakci. Značilo to, jak neslavně a komicky celý Washtub nakonec dopadne. 

Náhled armádních plánovačů na riziko pozemní invaze v průběhu 50. let totiž brzy značně vyprchal – během několika málo let jim došlo, že prim by v případě války zřejmě hrály zejména letecké a/nebo jaderné útoky. Agenti Washtubu by byli spíše zbyteční. Nakonec tak byl program Washtub zrušen – agenti byli odstřiženi od renty, skryté sklady zásob byly nakonec v drsném podnebí využity k mírovým účelům. 

Paradoxně jedinou bezpečnostní a špionážní krizí, která tak Aljašku v toto období zasáhla, bylo v roce 1954 vyšetřování kódované depeše ve formě dopisu. Ten FBI předala jistá žena z Anchorage, která jej měla najít na nespecifikovaném místě. Namísto tajné komunistické zprávy značící riziko invaze se ale nakonec ukázalo, že dopis byl jednou z tréninkových depeší, na nichž se tak úmorně cvičili agenti operace Washtub. 

Text: Ladislav Loukota

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
7