Jak nám mozek říká, že máme žízeň? Je to složitější, než se zdá

Každý z nás denně pociťuje žízeň, avšak mozkové procesy sledující stav vody v těle jsou překvapivě komplexní. Co se přesně v hlavě děje? A proč bychom pitím neměli trávit mnoho času?
Než začneme pít, musí se v mozku odehrát celá řada procesů.
Než začneme pít, musí se v mozku odehrát celá řada procesů.
unsplash.com

reklama

Žízeň občas pocítíme všichni. Tento pocit máme společný i se všemi zvířaty a jedná se o něco tak samozřejmého, že nás nejspíš ani nenapadlo o tom hlouběji přemýšlet. Pití prostě potřebujeme k přežití – a zrovna v našem případě se jedná o horizont několika málo dnů. Jenže co se přesně odehrává v mozku, než si konečně svlažíme rty?

Chytrá struktura mozku

Už dřívější studie prokázaly důležitost laminy terminalis, tenké ploténky ohraničující III. mozkovou komoru. Právě některé části této ploténky se vymaňují z hematoencefalické bariéry čili systému oddělujícího mozkovou tkáň od krve; tím pádem může tato ploténka částečně přímo komunikovat s krevním oběhem, což umožňuje například zjištění úrovně sodíku. Právě to, jak je krev „slaná“, výrazně souvisí s úrovní hydratace. Další výzkumy potvrdily, že pokud u myší došlo ke stimulaci laminy terminalis, myši okamžitě dostaly žízeň a šly se napít. Až takhle jednoduché to může být.

loni zveřejněnou studií přišel neurovědec z prestižní kalifornské školy Caltech Yuki Oka, který nadále rozvinul vztahy mezi jednotlivými částmi laminy terminalis a vysledoval určité nuance v jejich vzájemné komunikaci. Jak se ale toto všechno projevuje v praxi?

Žízeň v evoluci

„Když jste dehydrováni, stačí pít vodu jen po dobu několika sekund a začnete se cítit naplněni. Krevní oběh však v tu chvíli ještě zavodněn není, to trvá zhruba 10 až 15 minut,“ vysvětlil Oka. Přestože senzory v lamině terminalis v daný moment ještě nedokážou určit, zdali žízeň pominula, mozek nějakým tajemným způsobem ví, kdy přestat pít. Tato část procesu zatím zůstává neprozkoumána a zdá se, že mozek má i jiné způsoby, jak kontrolovat hladinu tělesné hydratace.

Každopádně je však důležitá rychlost – pitím není dobré se příliš zdržovat. Jako evolučně ideální strategie se jeví několik rychlých a intenzivních doušků vody, díky nimž tělo dostane signál, že není třeba se dehydratace obávat. Zřejmě se jedná o reflex z přírody – když se zvíře skloní k vodnímu zdroji, aby se napilo, je zranitelné. Takže zvyšovat množství času, které touto činností zvíře (a nakonec i člověk) stráví, se jeví jako nerozum.

Za zmínku stojí i další zajímavý mechanismus: když neurony v lamině terminalis dostanou informaci o tom, že došlo k napití a tím pádem je třeba další podněty k vyřešení žízně potlačit, mozku se daří odlišit přijetí tekutiny od jídla. Přitom o zavodnění organismu by se mohla postarat i některá jídla, jenže mozek odlišuje pohyby hltanu při přijímání pevné stravy od pití tekutin; principy polykání jsou prostě o něco jiné a mozek si to dokáže uvědomit.

Ne vždy ale tělo dokáže všechny tyto signály a informace správně vyhodnocovat. Pak může dojít k polydipsii neboli nadměrné žízni, jež je často úvodním znakem dalších onemocnění, především cukrovky. Tento problém může v extrémním případě vést až ke smrti, neboť vypití příliš velkého množství vody vede k ředění krve a nakonec až otravě vodou; všeho moc tedy opravdu škodí. Je však fascinující sledovat, jaké rozličné procesy se v našich mozcích dějí.

Text: MS

reklama

reklama