Jak správně kopnout penaltu? Panenkův dloubák je ideálním řešením za těchto podmínek

Oslavování hrdiny, či zatracení nešiky. Když se fotbalisté rozhodnou kopnout penaltu po vzoru Antonína Panenky, mohou počítat jen s těmito dvěma závěry. Přitom exekuce penaltových kopů je obrovská věda.
Pro úspěch při penaltovém rozstřelu je nutné zvážit různé faktory
Pro úspěch při penaltovém rozstřelu je nutné zvážit různé faktory
Getty Images

reklama

Datum 20. června mají v kalendáři zakroužkované všichni fanoušci českého fotbalu. Právě v tento den roku 1976 se totiž hrálo finále fotbalového Mistrovství Evropy, v němž československý výběr nastoupil proti silnému výběru Západního Německa vedenému legendárním Franzem Beckenbauerem. Náš tým promarnil dvoubrankové vedení a po konci prodloužení svítilo skóre 2:2. Do té doby bylo standardem, že se o pár dní později odehrálo náhradní utkání, jež by mělo o šampionovi rozhodnout; v roce 1976 však poprvé na takto vrcholném turnaji rozhodovaly pokutové kopy.

A tady už se možná chytají i ti, kteří o fotbal nejeví příliš velký zájem. Ve čtvrté sérii penalt totiž minula ikona Bayernu Mnichov (a jeho budoucí prezident) Uli Hoeneß a před Antonínem Panenkou se naskytla příležitost zapsat se do dějin rozhodující brankou. Záložník pražských Bohemians nejen dokázal pod tlakem svůj úkol splnit, ale navíc jej provedl způsobem, jež je po něm dodnes znám po celém světě. Lehce nadzvednutý kop doprostřed brány byl tuzemským tiskem poeticky nazván „vršovický dloubák“, zatímco ve světě se tomuto typu kopnuté penalty říká jednoduše „Panenka“.

Tato připomínka však neslouží jen k porochnění se ve sportovní hrdosti našeho národa. Panenkova specifická exekuce penaltového kopu se následně dostala i do zájmu vědců. Je efektní dloubák skutečně i efektivní?

Psychologie až na prvním místě

Profesor behaviorální ekonomie Ignacio Palacios-Huerta se už několik dekád zabývá výzkumem penaltových kopů a jejich efektivitou. Napříč několika publikacemi a výzkumy dospěl třeba k tomu, že je skutečně důležité kopat penaltu jako první. Běžně se o pořadí rozhoduje losem – vítězný tým si může vybrat, zdali postaví své střelce proti soupeřovu brankáři jako první, či druhý. Standardem je vybírat si první možnost, a to především z důvodu stresu. Psychologický tlak na druhého kopajícího, který ví, že buď musí vsítit, aby udržel svůj tým ve hře, anebo mu konečně může vybojovat výhru, je prostě výrazně vyšší nežli stres, kterému čelí první kopající.

Palacios-Huerta díky analýze tisíců pokutových kopů definoval nyní všeobecně přijímanou poučku, že tým, který kope jako první, má 60% šanci na vítězství. Není tedy pochyb o tom, která možnost je výhodnější, a o to bizarněji působí, pokud se některý z vrcholových sportovců těmto faktům vzepře – to je případ třeba nervy drásajícího penaltového rozstřelu v letošním finále Evropské ligy. Přestože kapitán Manchesteru United Bruno Fernandes vyhrál los, rozhodl se, že jeho tým bude kopat jako druhý. Nedostatečná informovanost tak možná stála i za výsledkem, jelikož pokutové kopy dospěly až do 11. série, v níž byl podceňovaný Villareal nakonec úspěšnější. Není divu, vždyť hned šestkrát museli střelci Manchesteru odvracet pomyslný match-ball; po sedmé to už nevyšlo.

Statistika nelže

Podívejme se na několik dalších čísel. Pokud je penalta písknutá během normální hrací doby, je šance na její proměnění až 85 procent; zato v případě penaltového rozstřelu klesá úspěšnost na 76 procent. Ba co víc, pokud se hráč dobrovolně postaví k penaltě, jež může rozhodnout o vítězství týmu, šance na úspěch je astronomických 92 procent – jenže v opačné situaci, tedy zoufalého hráče snažícího se odvrátit porážku svého týmu, je pravděpodobnost skórování pouze 60 procent. Jedná se další a další potvrzení toho, že psychika střelce hraje při proměňování penalt zásadnější roli než cokoli jiného.

Penaltovým exekutorům nabízejí výzkumy také několik užitečných tipů. Předně je důležité si hned na začátku vybrat místo, kam by měl být míč umístěn, a u tohoto plánu následně vytrvat. Nenechat se rozhodit brankářem a jeho pohybem, jelikož změna techniky na poslední chvíli víc problémů přidělá, než vyřeší. Samozřejmě pokud to technika střelce umožňuje, je lepší mířit do horních rohů branky, jež jsou při kvalitní exekuci pro brankáře téměř nedosažitelné (jak ukazuje obrázek níže vycházející z britského výzkumu z roku 2012).

Přesné umístění a síla kopu jsou hlavní parametry rozhodující o úspěšnosti penalty – i prudká střela přesně do středu branky bývá úspěšnější nežli pomalý šourák k jedné z tyčí. Dále je lepší se po umístění míče k penaltovému puntíku neotáčet ke gólmanovi zády, jelikož to obvykle svědčí o snaze skrýt nervozitu. A konečně – góly se musejí oslavit! Uvolnění radostných emocí po vstřelení branky dokáže nalomit psychiku soupeře a snížit šanci, že jeho další střela bude úspěšná.

Červený nehybný ideál

Doporučují výzkumy i nějaké tipy pro brankáře? Zmiňme především dva. Zaprvé, svou roli hraje barva gólmanského dresu. Červená dokáže střelce rozhodit a vyrušit, zatímco uklidňující modrá či zelená barva dresu rozhodně nevyděsí. Pakliže si tedy strážci svatyně mohou vybrat, agresivita v jejich odlišení od ostatních hráčů se rozhodně vyplatí.

Zajímavější je ale doporučení, jak penalty chytat. Silně kontrastně totiž působí závěry, že až 15 procent exekutorů střílí doprostřed, zato pouhá dvě procenta brankářů zůstanou po kopu na místě. Proč? Důvodem je zřejmě tzv. action bias, tedy myšlenková chyba, podle níž je provedení nějaké akce lepší než nedělat nic. Když brankář netrefí správný směr, ale aktivně skočí na některou ze stran, vypadá to přece jen lépe, než když na střelu vůbec nezareaguje. Samozřejmě není možné, aby gólman pokaždé dělal totéž – střelci by jeho strategii rychle prohlédli, takže určitá nahodilost a nepředvídatelnost je nezbytná. Přesto se gólmanům vyplatí zůstávat ve středu brány častěji, než jak kvůli zmíněnému zkreslení skutečně činí.

Sázka na nejistotu?

A tím se opět vracíme ke slavnému Panenkovu gólu. Západoněmecký brankář Sepp Maier se už během Panenkova rozběhu viditelně pohnul, čímž potvrdil gólmanskou neochotu k setrvání uprostřed brány; a zároveň tak definitivně přesvědčil Panenku, že jeho drzý dloubák bude tím nejlepším řešením. Historie důležitých penaltových rozstřelů přitom několikrát ukázala, že dobře načasovaný dloubák dokáže soupeře ponížit, demoralizovat a možná i rozhodnout o osudu klání; dohledat můžete třeba penaltová vítězství Španělska nad Portugalskem či Itálie nad Anglií, v nichž Sergio Ramos a Andrea Pirlo v klíčových momentech zcela rozložili své soupeře.

I Palacios-Huerta potvrzuje, že se dloubák v podstatě vyplatí. Podle jeho závěrů má sice o 4–5 procent nižší úspěšnost nežli činí celkový 80% průměr proměněných penalt; zároveň je třeba dodat, že provokativních kopů po Panenkově vzoru je přece jen pomálu, takže i jejich data nejsou statisticky dostatečně vypovídající. Sám Panenka tvrdil, že chtěl především pobavit diváky a ukázat jim něco, co ještě neviděli. Kdyby však pokus neproměnil, drzost by se obrátila proti němu a nepochybně by čelil hněvu komunistického režimu – nejen kvůli výsledku, ale především kvůli zesměšňování státu. Stres, jemuž tenkrát musel čelit, se tak vymyká jakýmkoli zmíněným statistikám a na to bychom neměli zapomínat.

reklama

reklama