Jak dopadají pandemie? Lékařský a sociální konec se od sebe výrazně liší

Vznik a průběh globální pandemie je často velmi dobře zmapován, ovšem kolem jejího konce panuje spousta nejistot. Jak v minulosti skončily epidemie moru, španělské chřipky či neštovic?
Jak přesně skončí aktuální pandemie?
Jak přesně skončí aktuální pandemie?
istockphoto.com

V posledních měsících se téměř každý z nás stal amatérským epidemiologem a odborníkem na téměř všechny aspekty související s nemocí COVID-19. Hltáme nové informace o přenosu nemoci, sledujeme vývoj nakažených, aktuálně platná opatření i předpovědi dění v budoucích měsících. Jedna sféra však zůstává zahalena tajemstvím – jak tahle pandemie vlastně skončí? Respektive, skončí vůbec? Z podobných událostí v minulosti můžeme načrtnout určité možnosti, jež nás v nejbližší době nejspíš neminou.

Medicína vždycky nestačí

V případě pandemií můžeme rozlišit lékařský konec a sociální konec. Z medicínského hlediska pandemie končí ve chvíli, kdy se už naprostá většina populace nemůže nakazit. To znamená, že si většina lidí vytvoří imunitu nebo podstoupí vakcinaci, takže se šíření nemoci zastaví. Tímto způsobem v minulosti skončila většina morových epidemií, které si v několika vlnách vyžádaly stovky milionů obětí a dokázaly vyhladit až polovinu evropské populace. Poté už prostě nebylo koho dalšího nakazit.

Během opakujících se morových epidemií totiž lidé přišli také na princip karantény. Navzdory tomu, že dlouho nebylo jasné, z čeho mor vzniká a jak se vlastně přenáší, i středověké úřady dokázaly pochopit, že kontakt s nemocným člověkem výrazně zvyšuje šanci na nakažení. Určitá doba strávená v karanténě (ve středověkých Benátkách se jednalo o 30, později i 40 dní pro čerstvě připluvší mořeplavce) či jasné označení nemocných lidí se proto stalo funkčním způsobem, jak přenos minimalizovat.

Jednou z teorií, které se stále dostává pozornosti, je mutace virů, jež obvykle snižuje jejich smrtnost. Zní to paradoxně, ale pokud přijmeme předpoklad, že i virus se (stejně jako cokoli živého) snaží o dlouhodobé přežití, dostaneme se k tomu, že není v jeho zájmu, aby byl neslučitelný s životem svého hostitele; nebo alespoň ne příliš rychle. Proto se mutací s jinými viry (v případě koronaviru s existujícími chřipkovými viry) může z aktuální hrozby stát dlouhodobě riziková záležitost, jež zvýší svou schopnost přenosu a dlouhodobého výskytu ve společnosti na úkor nebezpečí pro hostitele. Tímto způsobem je s námi mor v podstatě dodnes, nebyl zcela vymýcen – přenos na člověka je však vzácný a navíc se při správné péči jedná o léčitelnou nemoc.

Přestože tedy můžeme epidemie moru považovat za medicínsky ukončené, kompletně zahubena tato nemoc nebyla – proto je také lékařský konec velmi vzácný a z určitých úhlů pohledu v zásadě nemožný. Jeden z mála příkladů tak představují pravé neštovice, jež byly důslednou vakcinací během 20. století zcela vymýceny.

Konec díky společenským tlakům

Sociální konec pandemie spočívá v tom, že se lidí s nemocí naučí žít a vlastně ji zahrnou do svého běžného života. V souvislosti s běžnými chřipkovými viry sice hovoříme o „chřipkových obdobích“, ovšem v žádném ohledu se nejedná o zásadní milníky, jež by promlouvaly do našeho každodenního života. Nemoc je pouze fenomén, který musíme brát v potaz, ovšem nevyvolává v nás žádné přehnané napětí.

Takovýto konec potkal třeba španělskou chřipku, která propukla v letech 1918–1920. Připsala si desítky milionů mrtvých a postupně zmutovala do slabší formy, jak jsme popisovali výše. I v důsledku konce první světové války, která během několika let přinesla nečekaně velké ztráty a utrpení napříč celým světem, byla společnost připravena konec tohoto konfliktu slavit bez ohledu na možnou nákazu smrtící chřipkou. Společenské restrikce tudíž vcelku rychle pominuly, a přestože španělská chřipka až do své postupné asimilace do našeho běžného života zůstávala velkou hrozbou, její konec byl především společenského rázu.

A to se podle všeho stane i v případě nového koronaviru. Ekonomický a společenský tlak na postupné uvolňování restrikcí bude postupem času sílit a, jakmile největší hrozba pomine (respektive jakmile se stabilizuje), pravděpodobně se začne život vracet do opatrného normálu. I to bude zahrnovat řadu změn, jež jsme si během poklidného roku 2019 nedovedli představit, nyní nám však rozestupy ve frontách či přísnější dodržování hygieny nijak nesmyslné (a koneckonců ani kdovíjak omezující) nepřijdou. Na lékařský konec pandemie si počkáme do té doby, nežli se vyvine dostupná a dlouhodobě funkční vakcína, což pravděpodobně ještě nějakou dobu potrvá; sociální konec však nastane o poznání dříve.

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama