Jak Írán namísto Západu skoro obsadil Afghánistán v roce 1998

Stačilo málo a historie Afghánistánu by byla odlišná. Hodně odlišná. Nabízíme další z alternativních náhledů na historii.
Válkou zničený Kábul
Válkou zničený Kábul
RAWA

reklama

Afghánistán je sužován válkou už skoro půlstoletí. Sovětská invaze, občanská válka, americká invaze – zejména kvůli poslední fázi místního válčení je Afghánistán i nyní stále často skloňován. Zdejší zahraniční mise NATO kvůli obětem na životech nakonec vyvolává emoce i v Česku. Leccos přitom mohlo být alespoň v poslední etapě afghánského válčení docela jinak. V roce 1999 totiž nechybělo mnoho a hnutí Tálibán se mohlo dostat do války s Íránem. Namísto západních států tak mohly Afghánistán obsadit perské síly. 

Írán versus Afghánistán: válka, která nebyla

Severoafghánské město Mazáre Šaríf si možná pamatujete z roku 2001, kdy bylo jeho dobytí Severní aliancí klíčovým vítězstvím v tehdejší porážce hnutí Tálibán. O tři roky dříve však Mazáre Šaríf sehrálo svou roli i na počátku krize s Íránem. Na 8. srpna 1998 vojska Tálibánu, toho času kontrolující 90 procent území, dobyla Mazáre Šaríf jako jednu z posledních rebelských bašt. Krom nepřátelských vojsk však při tom zároveň Tálibán vtrhl na i na místní íránský konzulát a pobil při tom desítku íránských diplomatů a novinářů. 

Afghánští válečníci
Autor: Erwin Franzen Afghánští válečníci

Íránská reakce na sebe nenechala dlouho čekat – Írán útok ostře odsoudil a jeho ozbrojené síly se začaly připravovat na protiútok. Napětí začalo růst, Tálibán však odpovědnost za smrt Íránců odmítal. Na 3. září 1998 propustil pět íránských řidičů, které předtím zajal, to celé v naději, že se Írán zdrží další eskalace. Americké špionážní satelity zaznamenaly hromadění íránských sil na hranici. Na 70 tisíc mužů a 150 tanků se připravovalo k jejímu překročení. 
Spolu s tím íránské noviny začaly prosazovat ostré názory, podle nichž si Tálibán za svůj zločin zasloužil odplatu. Podpora pro útok rostla a k íránským silám se začaly přidávat i tisíce nepravidelných protitálibánských bojovníků. Hnutí si uvědomovalo, že íránská invaze by mu mohla být osudná. O týden později tak Tálibán v dopise určeném OSN přiznal, že jeho členové zabili desítku Íránců na konzulátu, ale dodal, že dílo vykonali odpadlíci od hlavní frakce. 
Írán to však nepřesvědčilo a na 20. září na hranici s Afghánistánem na rozkaz k útoku čekalo 200 tisíc íránských vojáků a 8 tisíc protitálibánských válečníků. 

Nejistý výsledek

Jak nejspíš víte, na útok a okupaci Afghánistánu rukou Íránu nikdy přesto nedošlo. Západní diplomaté již v září 1998 pochybovali o tom, že se Írán k invazi rozhoupe. Sotva desetiletí po zničující válce s Irákem měl sice Írán na konflikt opět vojenské kapacity – na hranici mělo jeho 200 tisíc mužů "uvítat" jenom 10 tisíc Tálibánců. Nebylo však jasné, co by tím krom potrestání smrti svých občanů vlastně získal. A co by měl být cíl celé kampaně. Měl by se Írán pokusit o limitovanou odplatu? Neriskoval by tím příliš? 

Projekce konfliktu zpočátku vyznívaly pozitivně pro Írán. Snad by se mu mohlo podařit postoupit hluboko do Afghánistánu a dobýt Herát – tím by mohlo dojít na spojení se spřátelenými šíitskými povstaleckými silami. Ale co pak? Většina afghánské populace je sunnitská, a vzhledem k eskalaci sil by proti íránským vojskům nejspíše bojovali i zbylí sunnitští protitálibánští povstalci. Situace mohla eskalovat do celého regionu a zahájit sektářskou válku i v jiných zemích. Válka s Íránem by paradoxně mohla Afghánce sjednotit víc než co jiného. A Írán si dobře uvědomoval, že by sice mohl Afghánistán dobýt, ale okupovat jej, to zavánělo podobným koncem jako sovětské snahy v 80. letech.

AH-64_Apache nad Afghánistánem
Autor: Petty Officer 2nd Class Jacob Dillon (U.S. Armed Forces) AH-64_Apache nad Afghánistánem

Vášně byly však v Íránu již příliš rozdmýchány, zcela situaci deeaskalovat tak zase hrozilo vyvolat politickou krizi doma. Íránské vedení by po dvou měsících ohnivé rétoriky v případě míru vypadalo slabošsky. Na 8. října 1998 tak došlo na šalamounské řešení – íránské jednotky zahájily útok, při kterém dost možná nikdo nebyl zraněn. Přesněji řečeno – podle Íránu jeho síly překročily hranici a ztrestaly během několikahodinové bitvy smrtí několik tálibánských bojovníků. Podle Tálibánu nikdo nezemřel a Írán jenom po několik dnů dělostřelecky ostřeloval afghánské území

Diplomaticky přijatelné "upuštění páry" zafungovalo a Írán s Tálibánem zahájil mírové rozhovory. Na jejich konci v únoru 1999 Tálibán slíbil potrestat vrahy íránských diplomatů a propustil další držené Íránce a představitele obou zemí. Válce se tak podařilo definitivně zabránit a Afghánistán byl (až do roku 2001) prostý zahraniční intervence. Shodou náhod sem na podzim téhož roku přicestoval jistý Muhammad Atta, aby se v tréninkovém táboře Al-Káidy naučil řídit dopravní letadla. 

Text: Ladislav Loukota

reklama

reklama