Inteligentní lidé rádi tráví čas o samotě. Proč nepotřebují přátele?

Důležitost blízkých vztahů nemůžeme zpochybňovat, ale pro někoho není kontakt s druhými lidmi to pravé. A je dost možné, že takový člověk je génius.
Sámotářství může souviset i s vysokou inteligencí.
Sámotářství může souviset i s vysokou inteligencí.
istockphoto.com

reklama

Pro většinu z nás je společnost našich přátel, rodiny či partnerů zcela zásadní. Málokdo si dokáže (či, lépe řečeno, chce) představit životní styl, kterým procházel Tom Hanks ve slavném filmu Trosečník. I dlouhodobý, už od 30. let běžící výzkum Harvardovy univerzity ukazuje důležitost blízkých vztahů, díky nimž v životě dosáhneme štěstí spíše než jakýmkoli jiným způsobem. Dává tudíž smysl do vztahů s druhými lidmi investovat. Pokud jste však vysoce inteligentní, možná pro vás platí trochu jiná pravidla.

Spokojenost a samota

Duo psychologů Norman P. Li a Satoshi Kanazawa zkoumalo různé faktory související s životní spokojeností. V jejich vzorku se nacházeli především mladí lidé (mezi 18 a 28 lety), u nichž se leckteré předpoklady potvrdili – například že míra společenskosti, tedy kontaktu s blízkými lidmi, souvisí s vyšší životní spokojeností. Tu naopak snižuje příliš vysoká hustota zalidnění v dané oblasti – čili s blízkými lidmi se potkáváme rádi, ale obklopení cizími lidmi nás příliš netěší. Potud tedy nic šokujícího.

Tyto trendy navíc rostou s inteligencí. Takže čím je člověk chytřejší, tím více ke své spokojenosti potřebuje druhé lidi, ovšem život v přelidněné oblasti mu mnoho radostí nepřináší. Data však ukázala překvapivě výrazný zlom u lidí s extrémně vysokou inteligencí – jejich spokojenost naopak rostla, když se s blízkými lidmi vídali méně! Genialita se tedy se společenským chováním příliš nesnoubí.

Evoluce inteligence

Možným vysvětlením je logický fakt, že vysoce inteligentních lidí je ve společnosti prostě málo – takže pro každého takového člověka je velmi obtížné, aby se obklopil podobně obdařenými blízkými, což vede k předpokládatelné intelektuální neuspokojenosti ve vztahové rovině. Jednoduše řečeno, geniální lidé si se svým okolím, jež je o poznání méně chytré, prostě tak dobře nepopovídají.

Li a Kanazawa navrhli ještě další vysvětlení. Z evolučního hlediska můžeme inteligenci považovat za schopnost adaptovat se na okolní prostředí. V minulosti bylo napojení na druhé lidi zásadní schopností nutnou k přežití, jenže v současnosti už to tak nezbytné není – inteligentní člověk se bez druhých vcelku obejde a zaopatří se i sám. Tak proč s nimi ztrácet čas?

Také aspirační vysvětlení dává smysl: Chytřejší lidé se silněji zaměřují na naplňování dlouhodobých cílů, v čemž kontakt s přáteli obvykle moc nepomáhá – naopak z přísně utilitárního pohledu odvádí pozornost od důležitějších činností. Každopádně nelze říct, že by tato souvislost fungovala i opačně; ne každý samotář je automaticky génius. Pro chytrolíny mezi námi však kontakt s ostatními lidmi z řady důvodů není tak zajímavý a důležitý jako pro většinu z nás, průměrně inteligentních lidí.

reklama

reklama