Injekce inzulinu do žaludku svépomocí? Proč ne?

Injekce každý den. Někdy i dvě

Tomáš K. si své kamarády, s nimiž každý víkend jezdil do přírody, vyškolil skvěle. Jako silný cukrovkář přesně instruoval své přátele, v které kapse má cukr, který je nutno mu nasypat do úst, kdyby, jak sám říkal, „to s ním šlehlo“. A během let k tomu dvakrát skutečně došlo. Zároveň své víkendové kamarády a zároveň velké přátele na vlastním těle naučil píchat inzulínové injekce. „Prostě si takhle dvěma prsty nabereš kožní řasu,“ říkal, zatímco si na břiše vytvořil faldík, „a vrazíš tam jehlu.“ Jak prosté milý Watsone. Jenže každý laik, který má vrazit jehlu do cizího těla se bojí, že to bude bolet. A každý, kdo má vpíchnout jehlu do vlastního těla, se zprvu bojí o to víc.

Injekce v tabletách

Za posledních 20 let lékařská věda neuvěřitelným způsobem pokročila. Tomáš K. zmiňovaný v úvodu začínal na ne zrovna tenkých jehlách, následně přešel k bezbolestným jehličkám, aby později přešel k nejednorázovým „perům“ vypadající jako obyčejná propiska jejíž hrot propíchl kůži. Existují inzulínové náplasti a vývoj se nezastavil. Massachusetts Institute of Technology (MIT) je prestižní vzdělávací vědecký ústav světového věhlasu. Zdejší mezioborový tým se zaměřil problém, jak dostat dávku inzulínu do těla bez nutnosti nepříjemného vpichu.

Výsledkem jejich bádání je tableta, kapsle obsahující aplikátor s dávkou inzulinu a jehlu. Tableta se díky svému tvaru a vyvážení po polknutí vždy v žaludku obrátí jehlou dolů a přilne k žaludeční stěně. „Tvar aplikátoru je inspirován krunýřem želvy pardálí. Díky zakřivení a nízko položenému těžišti se vždy orientuje jehlou k žaludeční stěně,“ píše se v rubrice Nádech/výdech v Časopise vesmír z března 2019. Poté, co obal žaludeční šťávy rozpustí, dojde k rozpuštění pojistky a spuštění aplikátoru. Aby se jehly v žaludku nehromadily, budou zřejmě z nějakého materiálu, který jsou schopny žaludeční šťávy dále rozložit, nicméně autor příspěvku materiál dále neupřesňuje.

Nabízí se myšlenka, že podobná aplikace léků by byla vhodná nejen při léčbě diabetu, ale i celé řady jiných chorob. Metoda má zatím nastoupenou cestu směrem k aplikaci u lidí, neboť už úspěšně prošla in vivo testy (na živých objektech), kdy jako “pokusní potkani“ posloužili skuteční potkani a prasata, jejichž složení orgánů je člověku velmi blízké.

Cukrovka nebolí, ale zabíjí

Cukrovka je nemoc, která rozhodně není nová či „civilizační“, jak se s oblibou říká. První zmínky pocházejí z Egypta, zmiňuje je Ebersův papyrus z roku 1552 př. n. l., v němž autor popisuje vzácnou nemoc, při které nemocný neustále pije a močí. Oč jde, Diabetes mellitus 1. typu vzniká v důsledku selektivní destrukce B buněk vlastním imunitním systémem, což vede k absolutnímu nedostatku inzulinu a doživotní závislosti na aplikaci inzulinu „odněkud z venku“, tedy nejčastěji injekčnímu dodání. Existují i další typy cukrovek včetně tzv. těhotenské cukrovky, ovšem u všech je potřeba dieta a je zvýšená potřeba hlídat fyzickou aktivitu. Při pohybu totiž dochází ke štěpení glukózy, čímž se v důsledku celé řady fyzikálních faktorů zvyšuje vnímavost těla na inzulin.

Počet diabetiků v ČR setrvale roste, zatímco v roce 1997 jich bylo celkem 600 306, v roce 2015 už bylo registrováno 858 010 diabetiků. Polknutí „injekce“ proto je možná malým krokem při lidstvo, ale velký krok pro léčbu cukrovky.

Text: Topi Pigula