Hraní videoher mění tělo i mozek. Jak?

Jednoduchá otázka - paříte?
Jednoduchá otázka - paříte?
pixabay.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Herní závislost je porucha

Světová zdravotnická organizace WHO se letos rozhodla, že přiřadí “herní závislost” mezi ostatní duševní nemoci v oficiálním seznamu těchto poruch. Argumentuje tím, že pokud hraní zásadně narušuje ostatní oblasti života, může být takové chování problematické.

Hráči se bouří, připadá jim, že jim kdosi sahá na jejich oblíbený koníček, WHO ale srovnává hry s alkoholem. Většina lidí alkohol konzumuje přiměřeně, ale alkoholismus existuje a mnoha lidem ničí život – podobné je to podle WHO i se hrami. Také ony se mohou za specifických okolností stát hrozbou, která vyžaduje léčbu.

A co násilné chování?

Zejména ve Spojených státech se často řeší, jestli neexistuje nějaké spojení také mezi násilným chováním a videohrami. Nečekaně velké množství mladých střelců, kteří spáchali masakry ve školách, totiž hrálo nejrůznější počítačové hry. Nedávno si toho při střelbě  Parklandu všiml i prezident Donald Trump, když při této příležitosti uvedl: “Někteří lidé naznačují, že množství násilí ve videohrách opravdu mění myšlenky mladých lidí.” Zajímavé je, že je to jedno z mála témat, na němž se shodne se svým předchůdcem – také prezident Obama říkal podobné věty, když došlo k masakrům v Sandy Hook.

Obama chtěl rovnou nechat Americký Kongres, ať rozhodne o financování vědeckých studií, které měly prozkoumat dopad násilných videoher na mysli mladých lidí, současně ale na rozdíl od Trumpa volal také po omezení zbraní pro mladé...

A co pozitiva?

Zároveň se ale také objevují jiné názory – například studie, které ukazují, že některé typy videoher pomáhají s rozvojem některých částí mozku. Čímž mohou prospět například ke zrychlení reakční doby, rozvoji vizuální paměti, ale také pozornosti.

Velmi dobře fakta o hraní a jeho dopadu shrnuje studie Entertainment Software Association (ESO) pro rok 2017, která nedávno vyšla. Její základní zjištění zní:

– 65 procent domácností má nejméně jednoho člena rodiny, který hraje nejméně 3 hodiny týdně.

– Průměrný hráč má 35 let.

– Mezi takovými hráči je více dospělých žen (31 procent) než mladých chlapců ve věku do 18 let (18 procent). Ženy jsou velmi aktivní v mobilních hrách.

– Z celkového počtu hráčů tvoří muži 59 procent, ženy 41 procent.

– Neexistuje shoda, jestli je hraní činností, která může způsobovat závislost. Existují pro to dobré argumenty – ale také protiargumenty

Agresivita není agrese

Jak je možné, že jsou výsledky těchto studií tak zmatečné a stále neznáme definitivní odpověď na tak primitivní otázku, jakou je “Vedou videohry k násilí?” Podle psychologů, kteří tento problém řeší, je chyba v metodologii.

Mnohdy se totiž dává rovnítko mezi agresivitu a násilí. Je zcela nezpochybnitelné a mnohokrát dokázané, že akční videohry zvyšují u člověka míru agresivity, to potvrdilo množství výzkumů. Jenže současně se ukázalo, že to platí většinou jen krátkodobě.

Ve skutečnosti totiž není jisté, jestli tato krátkodobá agresivita může vést k dlouhodobě násilnému chování, nebo dokonce k plánování něčeho, jako je střelba do spolužáků. Někteří psychologové dokonce tvrdí přímý opak: V dnešní společnosti je nesmírně složité s agresivitou pracovat, zákony, pravidla i velká nahuštěnost populace na jednom místě nám brání, abychom se naučili s agresivitou opravdu pracovat – právě násilné videohry mohou být jednou z cest (vedle sportu), jak tento přirozený instinkt v civilizované společnosti krotit.

Psychologové, i ti z ESO, tedy varují před závěry vzniklými z nedostatečných zdrojů – a vyzývají spíše k důkladnému studiu problému.

Text: MK

Reklama
Reklama