Horor vs. realita: Kletbu z temnot inspirovala židovská skříňka z eBaye. Co se stalo jejím majitelům?

Tvůrce filmu Kletba z temnot inspirovaly podivné příběhy lidí, kteří přišli do styku s dřevěnou skříňkou na víno a zažívali v její blízkosti podivné, mnohdy zdraví ohrožující události.
Film Kletba z temnot vypráví o nebezpečném démonovi ve staré židovské skříňce
Film Kletba z temnot vypráví o nebezpečném démonovi ve staré židovské skříňce
Lionsgate

reklama

Původní název známého hororového filmu režiséra Oleho Bornedala z roku 2012 zní „The Possession“ a jedná se o dost výstižnější pojmenování než v případě českého překladu Kletba z temnot. Anglický název totiž znamená jednak „věc, kterou vlastním“ a také posednutí démonem. Ve filmu jde přitom o obojí, když hlavní roli hraje záhadná skříňka, kterou si mladá dívka koupí na bleším trhu a spolu s ní si domů přinese i zlého ducha ze starých židovských legend jménem Dybuk. Je to právě ona skříňka, která filmovou fikci spojuje s realitou.

Nevinně vypadající dřevěná vinotéka

Opravdová skříňka se na první pohled od té filmové liší hlavně v tom, že rozhodně nevypadá nijak zlověstně. Je to zkrátka úplně obyčejná, docela malá dřevená vinotéka. Proto si ji taky v roce 2001 koupil restaurátor nábytku Kevin Mannis, který na ni narazil, když náhodou zabloudil na garážový výprodej pozůstalostí po 103leté ženě původem z Polska. Zalíbila se mu a plánoval ji dát své matce k narozeninám.

Mannisem popsané následující události znějí opravdu jako z hororu. Už při kupování skříňky se k němu přitočila vnučka po zesnulé a vysvětlovala mu, že nikdy neměli od babičky dovoleno skříňku otevřít, protože v ní sídlí Dybuk. Babička prý nic víc neřekla, vždy si jen třikrát odplivla a odmítala se o skříňce bavit. Mannis se ale tehdy nenechal ke své smůle znepokojit.

Když vinotéku později otevřel, našel uvnitř velmi podivnou sbírku věcí: dva centy z let 1925 a 1928, pramen blonďatých a pramen hnědých vlasů, malou sošku s vyrytým nápisem v hebrejštině, zlatý pohár na víno, sušenou růži a stojan na svíci. Předměty vyndal a schoval v obchodě, skříňku vyčistil, naleštil a odnesl ji do domu své matky, která měla narozeniny a byla zrovna na nákupech.

Když ji ještě téhož dne našel na židli vedle vinotéky, tekly jí po tvářích slzy a dívala se do prázdna. Nemohla se hýbat ani mluvit. Přivolaní lékaři stanovili jasnou příčinu v podobě mrtvice, po které se žena dokázala po rehabilitaci zotavit. Dodnes však viní z celé události Dybukovu skříňku.

Skříňka přináší problémy každému v jejím okolí

Ostatně není divu. Podivné události se kolem skříňky děly i dále. Mannisova sestra měla například problém udržet dvířka skříňky zavřená a jeho bratrovi pro změnu zamořila dům pachem kočičí moči. Sám Mannis začal vídat podivné stíny a měl problémy se spánkem. Všem zmíněným se také údajně zdál stejný sen o jakési zlé bytosti. Vše vyeskalovalo natolik, že se Mannis rozhodl skříňku prodat v internetové aukční síni eBay. Přiložil k ní také podrobný popis toho, jak k ní přišel a co se mu stalo poté, co si ji přinesl do dílny.

V červnu roku 2003 si ji koupil mladý student z Polska, Losif Nietzke, kterého zaujala její minulost. Vydržel s ní pouhých osm měsíců, během kterých on i jeho spolubydlící začali špatně spát, smůla se jim lepila na paty a trápily je i nevysvětlitelné zdravotní problémy. Dvacetiletý Nietzke kupříkladu začal přicházet o vlasy.

Něco dobrého ale Nietzkemu Dybukova skříňka přece jen přinesla, když na ní při prodeji na eBay vydělal 280 dolarů. Tehdy si ji zakoupil kurátor univerzitního muzea Jason Haxton, který k problému přistoupil vpravdě vědecky, když začal pátrat po historii skříňky a zjišťoval, co je vlastně onen Dybuk zač.

Kdo tady straší?

Dybuk, nebo také Dibbuk či Dybbuk, v překladu znamená přichycení nebo přichytit se. Hovoří o něm poměrně mladé židovské legendy, přičemž ty nejstarší jsou teprve z roku 1571. Jedná se o duši zlé bytosti, která se z nějakého důvodu přichytí k tělu živého člověka a obývá ho. Dostat ji z těla údajně lze pomocí exorcismu anebo ho opustí dobrovolně, pokud splní svou funkci, jež nebyla naplněna během života. 

Jak Haxtona informovali rabíni a odborníci na židovskou slovesnost, se kterými se sešel, legendy o Dybukovi hovoří pouze o přilnutí k člověku, nikoli k předmětu. To dalo veškerým jeho teoriím o záhadné vinotéce pořádnou ránu. Jenže pověst o skříňce už si žila svým vlastním životem. Haxtonovi najednou začaly volat stovky lovců senzací i duchů, novináři, scenáristé, autoři knih… pro nesmělého Haxtona to byla tak trochu noční můra sama o sobě, a tak Dybukově skříňce založil webové stránky a všechny zájemce o informace směroval tam.

Skříňka straší v muzeu

Ani on sám navíc nezůstal zvláštního prokletí ušetřen, když na skříňku musel sahat jen v rukavicích, protože se mu po doteku vždy objevila vyrážka, kašlal krev a měl pocit, že se dusí. Stejně jako kdysi Mannis, i Haxton často vídal podivné stíny a měl pocit, že ho provází neobvyklá smůla. Jeho původní plán skříňku zachovat pro muzeum tak brzy padl. Vyrobil repliku a originál zamkl ve sklepě, dokud si ho od něj nekoupil známý lovec paranormálních jevů Zak Bagans. Ten už vlastní pořádnou sbírku údajně démony posedlých předmětů a má dokonce i své vlastní muzeum, kde o pravidelnou legraci s Dybukem nemají nouzi.

Není divu, že tvůrce hororu Kletba z temnot tyto historky fascinovaly a rozhodli se na nich postavit svůj děsivý příběh. Ozývají se ale samozřejmě i racionální hlasy, které nabízejí jiná vysvětlení. Například Allan S. Mott, který zkoumá vznik moderních mýtů, tvrdí, že člověk má tendence svalovat jakoukoli nešťastnou událost na různé „prokleté“ předměty a vznikají tak nepravdivé asociace. Antropolog a folklorista Elliot Oring zase uvedl, že prakticky všechno, co se všem zúčastněným dělo, když měli skříňku ve své blízkosti, se dá vysvětlit i jinak než přítomností zlotřilého démona. Riskovat, že se ve své teorii o Dybukově skříňce mýlí, by ale kupodivu žádný z těchto odborníků nechtěl. 

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama