Horor vs. realita: Čelisti inspirovaly brutální útoky z roku 1916. Čím naprosto změnily vědecké vnímání žraloků?

Horor Čelisti režiséra Stevena Spielberga je považovaný za zakladatele éry letních blockbusterů. Málokdo ale ví, že jako jeho základ posloužily incidenty z roku 1916, po kterých vědci přehodnotili řadu domněnek o žralocích.
Čelisti se staly symbolem moderních letních blockbusterů
Čelisti se staly symbolem moderních letních blockbusterů
iStock / Universal Pictures

reklama

Snímek Čelisti z roku 1975 se vepsal do dějin světového filmu jako první blockbuster moderní éry a odstartoval zlatá léta hollywoodských trháků. Jeho popularita ale měla za následek strach lidí z pobytu u moře poblíž písčitých pláží. A to nejen proto, že si Spielberg svého velkého bílého žraločího zabijáka hollywoodsky upravil do podoby chytřejší, pomstychtivější, a tudíž děsivější bestie. 

Strach ze žraloků měl tou dobou ve Spojených státech amerických pevně položené základy. Původcem ale kupodivu nebyla stejnojmenná kniha spisovatele Paula Ehrlicha, která vyšla rok před kultovním snímkem. Ta pouze oživila panickou hrůzu ze žraloků zažranou v myslích Američanů už od léta roku 1916.

První útok připisovali želvě

Vše začalo prvního červencového večera na ostrově Long Beach u jižního pobřeží New Jersey. Osmadvacetiletý Charles Vansant se vyrazil před večeří vykoupat do oceánu. Měl s sebou i svého psa a právě to se mu možná stalo osudným. Když začal křičet, nikdo mu zpočátku nešel na pomoc, neboť se lidé domnívali, že okřikuje svého retrívra. Když muže konečně jeden z místních záchranářů dovlekl na břeh, byl už na pokraji smrti. Svaly na levém stehně zmizely a zůstala po nich jen holá kost. Nepřekvapí, že Vansant zanedlouho vykrvácel.

Možná se budete divit, ale média se o tento útok nijak zvlášť nezajímala. Nikdo totiž netušil, že se jedná o první žraločí útok na člověka v historii Spojených států. O žralocích tehdy mnoho nevěděli ani vědci, natož veřejnost. „Všeobecně se věřilo, že žraloci člověka prostě napadnout nemohou,“ vysvětlila prezidentka výzkumného ústavu v Princetonu Marie Levine. „Vědci měli za to, že žralok nemá ani dostatečnou sílu v čelistech, aby dokázal poškodit lidskou kost.“

Odborníci tehdy žraloka z útoku vinili jen velmi neochotně, přikláněli se mimo jiné k teorii, že je na vině mořská želva. James Meehan, tehdejší vládní zmocněnec pro rybolov a ředitel místního akvária, dokonce do médií tvrdil, že pokud Vansanta skutečně žralok napadl, bylo to nejspíš omylem. Domníval se, že zvíře spíš cílilo na Vansantova psa a ve svém prohlášení vysloveně uvedl, že se lidé nemají při koupání v moři čeho bát.

Druhý incident vyvolal paniku

Druhý útok na sebe ovšem nenechal dlouho čekat. O pět dní později a 65 kilometrů severněji žralok napadl sedmadvacetiletého Charlese Brudera. Rozerval mu břicho a ukousl obě nohy. Záchranáři, kteří se Bruderovi vydali na pomoc a vytáhli ho do člunu, žraloka tentokrát viděli na vlastní oči. Bruder zemřel, ještě než se s ním dostali na břeh. Pohled na znetvořené, zakrvácené tělo tehdy způsobil, že lidé začali z pláže v panice a s křikem utíkat.  

Děsivý žraločí vzhled v roce 1916 moc lidí neznalo
Autor: iStock Děsivý žraločí vzhled v roce 1916 moc lidí neznalo

Média tentokrát útok neignorovala, naopak se dostal na první strany tisku. Majitelé rekreačních středisek se ale chytali za hlavu, protože strach ze žraloků jim působil obrovské finanční ztráty. když turistický ruch v oblastech útoků klesl až o 75 procent. Okolo pláží proto jako bezpečnostní opatření rychle instalovali kovové sítě, aby alespoň nějak uklidnili panikařící návštěvníky.

Vědci byli ale stále přesvědčení, že je to celé pouhá náhoda. Proto také svolalo Americké muzeum přírodní historie tiskovou konferenci, na níž se trio odborníků snažilo vysvětlit, že třetí útok je vysoce nepravděpodobný. Bohužel se tehdy šeredně spletli. Už 12. července přišli o život rovnou dva lidé. Jedenáctiletý Lester Stilwell a muž, který se ho snažil zachránit, Watson Stanley Fisher. Incident se odehrál na podivném místě v Matawan Creeku, což je přílivová řeka, která v blízkosti předchozích dvou útoků ústí do oceánu.

Pátého člověka týž žralok napadl jen o půl hodiny později o necelý kilometr dál. Teprve čtrnáctiletý Joseph Dunn měl ale obrovské štěstí. Jeho bratr a kamarád viděli, co se stalo, a povedlo se jim žraloka odehnat. Dunn se nakonec zotavil, jeho zranění ovšem nebyla lehká. Z nemocnice ho proto pustili až v polovině září.

Krvavou pomstu odnesly tisíce žraloků

Panika, která ve Spojených státech nastala, se dá snadno srovnat s tou filmovou. Na žraloky všech druhů se pořádaly krvelačné hony, které byly vřele podporovány místními autoritami. Starosta Matawanu například nabízel odměnu 100 dolarů za každého žraloka, kterého se podaří zabít. Tehdy se jednalo o slušnou sumu, v dnešní ekonomice by úlovek jednoho žraloka vydělal šťastnému lovci v přepočtu asi padesát tisíc korun. Podobné odměny nabízeli i další místní politici.

Po plážích rázovaly žraločí hlídky, obrněné lodě lovců žraloků brázdily pobřeží. Byl to velmi pravděpodobně ten největší hon na nějaké zvíře v historii světa. Teorií, který žralok mohl tak příšerné útoky způsobit, bylo hned několik. Když ale 14. července dva muži při žraločím honu zabili pouhých pár kilometrů od Matawanu agresivního velkého bílého žraloka, zjistili, že jeho žaludek obsahuje lidské ostatky. Lov na zabijáka byl tedy u konce.

Krvelačná bestie, nebo oběť okolností?

Velký bílý žralok dodnes zůstal největším žraločím strašákem. Ostatně hlavní role mu patří jak v knižních, tak filmových Čelistech a newjerseyské útoky z roku 1916 mu byly zcela připsány i přesto, že 2 metry a 30 centimetrů dlouhá paryba byla ještě pouhý adolescent. U veřejnosti mu už status zabijáka zkrátka jen tak někdo neodpáře.

Série žraločích útoků ale donutila vědce přehodnotit 99 procent všeho, co si o žralocích do té doby mysleli. Ve zkoumání pokračují dodnes a velký bílý žralok z něj kupodivu vychází spíš jako oběť. Je sice nepopiratelné, že v roce 1916 člověka o život připravil. Jak jinak by se mu v žaludku ocitly lidské ostatky. Jeho obvyklému chování však neodpovídá, že by se vydal do sladkých vod Matawan Creeku. Vědci proto tamní útoky po letech přisuzují spíš žraloku býčímu, který se do vnitrozemí proti proudu vydává mnohem častěji.

A právě tohoto žraloka dnes odborníci považují za nejnebezpečnějšího. Na rozdíl od velkého bílého je velmi často agresivní a hlavně teritoriální, když napadá všechno živé, co ve svém revíru potká. Je prokazatelně zodpovědný za desítky útoků a úmrtí a je pravděpodobné, že hlavní role v Čelistech by měla patřit spíše jemu. V žebříčku žraločích vyvolávačů strachu však zřejmě bude už navždy hrát druhé housle.

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama