Série vtipů měla v 70. letech narušit důvěru ve vládu. Podivná akce uspěla a ovlivňuje svět dodnes

Odvážný nápad zpochybňující, jak chápeme realitu, se postupem času vymkl kontrole a ukázal, jak strašidelně může fungovat lidská mysl.
Co všechno lze připsat iluminátům?
Co všechno lze připsat iluminátům?
iStock

reklama

Hoaxy, konspirační teorie, náboženství. Všechny tyto sféry byly působištěm Kerryho Thornleyho, amerického spisovatele a věčného buřiče. Vešel ve známost jako spoluzakladatel diskordianismu, parodického pseudonáboženství vzývajícího řeckou bohyni sporů Eris. Vedle toho, že Thornley chtěl společně se svým kamarádem Gregem Hillem upozornit na dogmatičnost a zastaralost katolické církve, rozšířil působnost tohoto hnutí i k cílenému šíření konspiračních teorií – a to vše v 60. a 70. letech, tedy dávno předtím, než se o konspiracích v dnešní podobě skutečně hovořilo.

Cílené šíření dezinformací

Thornley se od řady jiných významných figur aktivistických kontrakulturních hnutí 60. let lišil tím, že záměrně nepřilnul k žádné ideologii, jeho názory se měnily a promptně vyvíjely; i proto se nestal všeobecně známým. Zaujal novináře Roberta Antona Wilsona a společně vymysleli plán známý jako Operace Mindfuck, který Wilson společně s kolegou Robertem Sheou rozepsali v knižní trilogii The Illuminatus! Trilogy. Podle zde rozepsaných myšlenek měli příznivci diskordianismu připisovat všechny katastrofy, vraždy a konspirace iluminátům a podobným tajným uskupením.

V této podobě zní myšlenka samozřejmě směšně a absurdně, ovšem Wilson a jeho tým dovedli bizarní praktiku k dokonalosti: Příběhy o iluminátech a mysteriózní reklamy se dostaly do řady alternativních novin a časopisů, v ulicích se objevily tematické graffiti a další akty vandalství. Na myšlenku se navázala různá umělecká hnutí, roznášely se hoaxy, veřejný prostor ovládly kanadské žertíky. Wilson ani Thornley na ilumináty samozřejmě nijak napojeni nebyli a vlastně ani nevěřili v jejich existenci. Proč to tedy dělali?

Důsledky výkladu reality

Sociologické koncepty 60. let (v čele se sociálním konstruktivismem Thomase Luckmanna a Petera Bergera) upozorňovaly na to, že v moderní společnosti objektivní realita neexistuje – a k její konstrukci dochází podle toho, co většina považuje za pravdivé, skutečné. Ba co víc, už tehdy se začaly objevovat i některé postmoderní myšlenky (přestože postmodernismus jako takový se utvořil až v 80. letech), například právě nedůvěra v to, že se většina lidí dokáže smysluplně shodnout na jednotném pojetí reality. Cílem Wilsona, Thornleyho a jejich následovníků tedy bylo upozornit na to, jak ve společnosti k utváření reality dochází. Mimoděk se však zasloužili o připomenutí tou dobou už poměrně zastaralých konspirací zahrnujících ilumináty, dávno rozpadlou tajnou společnost.

Přestože Operace Mindfuck vznikla na (relativně) ušlechtilých základech a její tvůrci se snažili lidem otevřít oči ohledně utváření naší sdílené reality, pravděpodobně inspirovali i pozdější pravicové extremisty, internetové trolly a vůbec spoustu zájmových skupin, jež v současnosti stojí nejen za tvorbou neškodných internetových memů, ale i nebezpečných konspiračních teorií, podrývajících důvěru mnoha lidí v demokratické instituce. Je samozřejmě pravda, že jsme všichni uvězněni v pomyslných tunelech reality, které limitují naše možnosti vnímání okolního prostoru; zároveň je však jisté, že některé tunely jsou mnohem bližší pravdě nežli jiné.

reklama

reklama