Franklinův efekt: laskavost mezi lidmi se vyplatí!

Americký státník Benjamin Franklin už v 18. století objevil zajímavý efekt, který se v práci i soukromém životě může leckomu z nás hodit i dnes. Proč být na druhé milý?
Franklinův efekt může vést až k větší laskavosti mezi lidmi.
Franklinův efekt může vést až k větší laskavosti mezi lidmi.
istockphoto.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

O Benjaminu Franklinovi jsme psali už několikrát – ať už v souvislosti se soupeřením s tuzemským fyzikem Prokopem Divišem o vynález bleskosvodu, nebo přínosem v oblasti rozhodování. Jenže tím se tato vpravdě renesanční postava nově se rodících Spojených států amerických zdaleka nevyčerpala a dnes nás může inspirovat i v dalších ohledech – například v tom, jak se vyplatí být na druhé lidi milý.

Laskavostí nejdál dojdeš?

Ve svém životopise Franklin vzpomínal na jednoho zákonodárce, se kterým příliš dobré vztahy neměl. Nejmenovaný politik byl navíc těžko přístupný a Franklin měl problémy s ním navázat kontakt, což by se mu kvůli práci hodilo. Když se dozvěděl, že onen politik vlastní vzácnou knihu, napadlo ho řešení, jež se ukázalo jako vpravdě geniální – poslal politikovi vzkaz, v němž ho žádal o půjčení knihy. Zákonodárce ji obratem poslal, a když ji po týdnu Franklin vrátil, neopomněl připojit poznámku, jak je onomu muži vděčný. Když se o pár dnů později potkali naživo, dříve nepřístupný politik jednal s Franklinem o poznání otevřeněji a dřívější nevraživost se proměnila v přátelství do konce života.

Tento vývoj událostí samotného Franklina velmi zaujal a (nejspíše stejně jako vás) dost překvapil. A to by nebyl on, aby se nerozhodl celou záležitost hlouběji analyzovat. Jeho interpretace spočívala v tom, že lidé vás budou mít raději, pokud vám v minulosti prokázali laskavost; a to dokonce více než v tom případě, když laskavost prokážete vy jim! Jak je to možné?

Franklinův efekt v praxi

Franklin to tenkrát nemohl vědět, ale dnes nám nabízí vysvětlení fenomén s názvem kognitivní disonance. Vlivná sociálně-psychologická teorie z 50. let minulého století stojí na rozporu mezi chováním a postojem – jestliže jednáme v rozporu se svými přesvědčeními, narážíme na rozpor, který je potřeba nějak vyřešit; buď tedy změnou chování, nebo změnou postoje. Prostě tak, aby chování i vnitřní prožívání nebyly v protikladu.

V tomto případě to funguje následovně: běžně pomáháme lidem, které máme rádi. Když tedy někomu pomůžeme, automaticky nás to směřuje k myšlenkám, že vůči němu pociťujeme pozitivní emoce. Jen takovou změnou postoje můžeme vysvětlit své chování a zbavit se vnitřního rozporu.

Franklinův efekt následně zkoumalo několik vědců během 20. století, konkrétně především prostřednictvím experimentů na přelomu 60. a 70. let. V nich dospěli ke stejným závěrům jako Franklin a postupem času se tyto výsledky transformovaly až do pouček pro pracovní prostředí – jedná se totiž o poměrně jednoduchý způsob, jak dobře vycházet s kolegy. Jestliže je totiž požádáte o pomoc s nějakým problémem, dáváte najevo, že jim důvěřujete a že umějí něco, co vy ne. V tu chvíli se ozve ješitnost, překvapený kolega vám pomůže a v důsledku si vás tak i více oblíbí.

Ovšem pozor, nevyplatí se tuto možnost zneužívat – při oboustranném použití (tedy říkání si o pomoc a zároveň i skutečným pomáháním) se vztahy na pracovišti mohou snadno zlepšit, ale jestliže si budete neadekvátně a přehnaně nechávat se vším pomáhat, velká obliba vás nečeká. Je však zajímavé, že nám s těmito všedními problémy dokáže pomoci i více než dvě století mrtvý státník.

Text: MS

Reklama
Reklama