Kolik stojí nový život? Filipínské matky jsou nuceny prodávat svoje děti

Jen těžko si dokážeme představit podmínky, v nichž musejí žít lidé ve filipínských slumech. Chudoba si vybírá velkou daň – včetně děsivého obchodu s dětmi.
Filipínské děti jsou často jen zbožím.
Filipínské děti jsou často jen zbožím.
istockphoto.com

reklama

Investigativní novinářka Lynzy Billing koncem loňského roku přinesla šokující výpovědi žen, které ve filipínských slumech prodávají vlastní děti. Z našeho pohledu je takový čin těžko pochopitelný, v chudinské a přelidněné čtvrti Tondo, nacházející se v hlavním filipínském městě Manila, se však jedná o běžnou praxi. Jak takové obchody probíhají?

Těžké podmínky na Filipínách

Podle výpovědí zná šest z deseti matek někoho, kdo své dítě prodal – často včetně jich samotných. Část města jménem Tondo sestává převážně z chudinských slumů, v nichž žije více než 600 000 lidí – hustota zalidnění je zhruba 28x větší než v Praze. Tak rušné prostředí, navíc obývané převážně lidmi žijícími pod hranicí chudoby, je samozřejmě ideálním prostředí k rozsáhlé kriminalitě. A jedním z nemnoha způsobů, jak přijít alespoň k nějakým penězům, je prodej dětí.

Ten je navíc nepřímo podporován přebujelou byrokracií a velkým vlivem katolické církve. Byrokracie se podepisuje na tom, že je adopční proces velmi nákladný, zdlouhavý (často trvá celé roky), a to vše s hodně nejistým výsledkem. Politika katolické církve navíc nekompromisně zakazuje antikoncepční prostředky (což je dokonce zakotveno v ústavě), stejně jako potraty. Podle odhadů každý rok zemře kolem tisícovky žen vinou neodborně provedené interrupce ve špatných a nehygienických podmínkách. Není proto divu, že se spousta lidí snaží potratům či adopcím vyhnout – a vzhledem k tomu, že má tamější kultura velkou historickou tradici v početných rodinách, je potřeba tento „přebytek“ dětí nějak řešit.

Přelidnění chudinských čtvrtí a neschopnost bezpečnostních složek jsou pak dalšími vodami na mlýn dealerů, kteří s matkami, a dokonce i porodníky v nemocnicích domlouvají nelegální, leč běžný postup. Cena za tento obchod se občas pohybuje i na úrovni pouhých šesti amerických dolarů, z čehož jde většina do kapsy právě dealerům a lékařům; na matky se někdy téměř nedostane. To je však spíše extrémní případ, častěji matky dostanou alespoň několik desítek, občas i stovku dolarů. Transakce se dokonce domlouvají i přes internet a záleží tak především na aktuálních možnostech „trhu“; někdy je cena vyšší, jindy téměř mizivá.

Roviny obchodu s dětmi

I pokud si matky chtějí děti nechat, leckdy nemají jinou možnost, než je prodat – to třeba v případech, kdy se dítě narodí byť jen trochu nemocné a léčba by vyžadovala finanční prostředky, které rodina nemá. Prodej dítěte pak není ani tak výdělkem, jako spíše záchranou jeho života. V jiných případech se jedná o zcela záměrné genové inženýrství – překupníci domlouvají styk cizinců (ideálně modrookých blondýnů, o něž je na jižní polokouli přece jen trochu nouze) s místními plodnými ženami, neboť tyto smíšené děti následně dokážou prodat za vyšší cenu.

Vše samozřejmě funguje bez jakékoliv dokumentace, aby detaily zločinu nebylo možné dohledat. Vytváří se tak vysoce funkční síť překupníků a jejich prostředníků, kteří komunikují jak s matkou, tak i párem toužícím po této „adopci“. Úřady o podobných praktikách sice vědí, jenže možná si nejsou vědomy jejich rozsahu. A především nemají možnost se situací něco udělat.

Nejen adopce, ale i pornografie

Pokud pro vás toto obchodování s dětmi nebylo dostatečně děsivé a depresivní, Billing upozornila ještě na jednu rovinu těchto transakcí. Ne vždy totiž jde jen o nelegální verzi adopce dítěte, tedy z určitého úhlu pohledu chvályhodného činu. Spousta dětí je totiž prodána do jakýchsi sirotčinců, které se specializují na využití svých svěřenců pro účely dětské pornografie. V tomto odporném byznysu patří Filipíny mezi největší světové producenty, a to díky obrovskému množství dětské populace, znalosti angličtiny (která patří mezi úřední jazyky) a nečekaně dobrému internetovému připojení. Takový je tedy obvykle osud dětí, které si matky nechtějí nechat a zároveň se pro ně nepodaří najít kupce.

Možná se ptáte, kde v tomto koloběhu figurují otcové dětí? Bohužel jsou až příliš často ve vězení či rovnou mrtví, nejčastěji vinou nepovedených obchodů s drogami. Právě na ně se totiž zaměřil kontroverzní prezident Rodrigo Duterte po svém zvolení v roce 2016. Není překvapením, že obchod s drogami byl (a stále je) na Filipínách přebujelý – i kvůli výše zmíněným důvodům jako přelidněnost a chudoba. Duterte vyhlásil nemilosrdné zabíjení těch, kteří se na drogových transakcích podílejí, což se samozřejmě vztahuje na velké množství obyvatel chudinských čtvrtí jako právě Tonda. V důsledku absence mužů se tedy ženy musejí starat o mnohačetné domácnosti samy – a to prostě jakýmikoli způsoby, které současná situace umožňuje. Tyto příběhy tak pro nás mohou být smutnou připomínkou toho, jak na sebe jednotlivé společenské problémy až děsivě nasedají…

Text: MS

reklama

reklama