29. května 2019 12:55

Fenomenální reportáž v novém časopisu Prima ZOOM

Pod vedením šéfredaktorky Lenky Klicperové se brutální příběh žen politých kyselinou stal součástí nového čísla časopisu Prima ZOOM.

Jsou znetvořené kyselinou, kterou jim ješitný obdivovatel nalil do tváře. Ztratily hladkou pleť, některé osleply. Přesto se mnohé indické dívky necítí jako oběti. Bojují o své štěstí a snaží se žít. Našly partnera, porodily miminko. Vzdorují osudu. Jsou nezlomené...

Z fotky se na svět usmívá dvouletá holčička s olivovou sametovou pletí a tmavýma očkama. Vedle se k ní tulí mladý muž v trošku pokrčeném světlém saku. Holčičku drží v náručí její matka. A je to právě ona, díky níž se ta zdánlivě banální fotografie mění na snímek, který už nevyženete z hlavy. Sonali, mladá žena, jejíž tvář je znetvořena tak, že si na ni musíte nejdříve trochu zvyknout. Má za sebou desítky plastických operací, přesto má její obličej stále k normalitě daleko. Ještě před pár lety to ale bývala nádherná mladá dívka se stejně hladkou olivovou pletí, jakou má dnes její malá dcera. Než přišel útočník s kyselinou.

Sonalino štěstí

Když jsem do Indie společně s mými kolegyněmi odjela dokumentovat osudy dívek znetvořených kyselinou, nedovedla jsem si něco takového představit ani v nejdivočejších snech. Že Sonali, která má kyselinou znetvořenou nejen tvář, ale také část těla, a k tomu je nevidomá, bude mít jednou (a za relativně krátký čas) partnera a miminko. Když nám to jeden z jejích přátel dal přes internet vědět, nevěřila jsem tomu. Šlo zřejmě o domluvený sňatek, což ale v Indii stále nic výjimečného není. A Sonali tak získala nový smysl svého života – dnes více než dvouletou holčičku Nihariku.

Sonali Mukherjee z Dhanbadu je třicet čtyři a prožila za svůj život tolik utrpení, že by se vešlo do několika desítek jiných životů. Kdysi bývala mladou kadetkou, snila o úžasném životě, který jí ležel u nohou. Jedné horké letní noci ale spolu se svou sestrou Nehou spala na terase, kde se dalo aspoň trochu lépe dýchat. Nemohla tušit, že to bude její poslední noc, kdy bude dýchat vzduch vlastním nosem. Na terasu se totiž přikradli dva její ctitelé, které předtím odmítla, a polili je, obě dvě. Sonali bylo sedmnáct a rázem se z krásné dívky stala monstrem bez kůže, které bojovalo o holý život. Dnes má za sebou tři velké plastické operace, má umělý nos, ucho, museli jí transplantovat skalp, aby jí zase narostly vlasy. Celé tělo má zjizvené, kyseliny totiž byl celý velký barel…

Policie tehdy nevyšetřila skoro nic, dokonce ani nevíme, jakým druhem kyseliny Sonali polili. Víme, kdo to udělal, a oba útočníci jsou na svobodě. Já jsem si ale předsevzala, že se nenechám odradit laxností policie i soudů. Chci pro Sonali vybojovat spravedlnost, aby ti, co ji takhle zničili, šli do vězení,“ říká Rebecca John, jedna z nejlepších právniček v Indii. Pro Sonali je nekompromisně jediným přijatelným trestem pro útočníky smrt. Rebecca John je ale realistka, kdyby se podařilo dostat je za mříže na dvacet let, bude spokojená. Kdo se podívá zblízka Sonali do míst, kde dřív bývaly její oči, nediví se ničemu.

„Viděl jsem, jak její dříve krásný obličej zčernal, křičela bolestí. Její obličej se jako by rozpouštěl. Neumíte si představit, co otec cítí v takovou chvíli,“ říká s bolestí v očích Sonalin otec. Tehdy začal bitvu za záchranu své dcery a bojuje dodnes. Prodal rodinný majetek, zadlužil se, aby mohl dceru poslat na tolik potřebné plastické operace. Její současná tvář je výsledkem skoro čtyřiceti zákroků. Člověk si neumí představit, jak obtížné je třeba žít bez očních víček…

Nikdy předtím jsem neplakal, zavřel jsem všechnu bolest v sobě. Budu plakat štěstím – až uvidím ty, kteří mou dceru zničili, viset,“ říká Chandi das Mukherjee. Díky podpoře mnoha lidí se Sonali dostala dokonce k české hvězdě plastické chirurgie v Bostonu – doktoru Bohdanu Pomahači. „Byla jsem u něj na konzultaci, byl hrozně milý, říkal, že by mi mohl pomoci vybudovat novou tvář, ale bohužel je to zatím pro mne strašně drahé. Nemáme ty peníze, zatím ne,“ vysvětluje Sonali.

Je zcela závislá na pomoci své rodiny, ale bohudík, má kolem sebe lidi, kteří ji podporují a kteří jí dávají sílu jít dál a žít. Nebylo tomu vždycky tak. „Jeden čas jsem žádala úřady o to, aby mi povolily eutanázii. Nechtěla jsem už žít dál, s bolestí, s vědomím toho, jak vypadám. A není to jen o tom. Nevidím, mám problémy se vůbec najíst, mám popálené celé tělo. Jediné, co si ještě přeju, je zase začít vidět,“ říká Sonali. Přes to všechno dnes chodí do práce na městském úřadě, učí se zacházet s počítačem. Ona i celá její rodina se bude celý život snažit vyrovnat s hrůzou, kterou způsobila jedna vteřina. Jedna vteřina, okamžité a zbabělé rozhodnutí. Nemůže být nic ve větším kontrastu než zbabělost kyselinových útočníků a statečnost jejich obětí. Jak snadné je ničit, a jak moc obtížné je napravovat. Nejen fyzickou stránku, ale i popáleniny na duších všech dívek politých kyselinou.

Zohavený tanečník i britská modelka

Bangladéš, Pákistán, Afghánistán a Indie. To jsou země, kde se každoročně odehraje největší počet kyselinových útoků. Bezprostředně nejsou spjaty s náboženstvím. Páchají je jak hinduisté, tak muslimové. Dokonce k nim dochází i v zemích s křesťanskou tradicí. Připomeňme jeden z nejznámějších případů, který se odehrál v Moskvě na začátku roku 2013. Tehdy byl kyselinou napaden umělecký šéf Velkého divadla Sergej Filin.

Za útokem stál jeho kolega, sólista baletu Pavel Dimitričenko. Dostal 6 let vězení. V Británii byla zase napadena modelka Katie Piper, již zohavil její bývalý přítel Daniel Lynch. Katie přišla o jedno oko a prodělala desítky náročných operací. Díky své angažovanosti v kampani proti kyselinovým útokům se později byla schopna vrátit i na přehlídkové molo. Plní rubriky bulvárního tisku a je celebritou. V loňském roce se účastnila také taneční show BBC Strictly Come Dancing, jejíž českou podobu známe pod jménem Star Dance.

Zajímavý případ se odehrál před čtrnácti lety v Íránu. Ameneh Bahrání polil kyselinou její tehdejší nápadník. Ameneh oslepla a prodělala sedmnáct operací, ale obličej jí lékaři nevrátili. Se svou situací se nesmířila a soudní cestou začala bojovat za potrestání útočníka. Nakonec se jí podařilo dosáhnout odplaty dle práva šaría. Soud jí dal možnost kyselinou útočníka oslepit. Po dramatickém váhání se Ameneh rozhodla pomstu neuskutečnit. Dva případy už má dokonce i Česká republika. Jeden se odehrál v Praze, druhý v Plzni. Motivem byl v obou případech konec partnerského vztahu. Další otřesný případ se odehrál v dubnu letošního roku v Nových Zámcích na Slovensku, kde devětatřicetiletá žena kyselinový útok nepřežila. I v tomto případě útočník svou oběť znal.

Indie – pro ženy nejnebezpečnější

Pozornost na ženská práva v Indii upřel celý svět předloni, kdy čtyři muži v Dillí znásilnili a k smrti ubili studentku Nirbhayu. Podle jednoho z průzkumů veřejného mínění se však 90 procent indických žen nadále bojí chodit ven v obavě z obtěžování a znásilnění. Metro v Dillí má speciální vagóny pro ženy (tvoří jen desetinu cestujících), do něhož je mužům vstup zakázán – pokud se sem nějaký přece pokusí vmáčknout, ženy ho vyženou. Jen v roce 2016 se denně v Indii stalo 106 případů znásilnění. Z každých deseti obětí znásilnění jsou čtyři děti. Za rok 2016 bylo registrováno 38 947 případů znásilnění. V roce 2011 to bylo 25 tisíc případů znásilnění, rozšířená je i nucená prostituce či vraždy kvůli věnu. V roce 2018 uveřejnila nadace The Thomson Reuters studii, v níž 550 expertů na problematiku násilí na ženách vyhodnotilo Indii jako nejnebezpečnější místo na planetě pro ženy, právě kvůli extrémně vysokým počtům sexuálního násilí, prodávání žen do otroctví, nebezpečí nucené práce, sňatků z donucení anebo sexuálního otroctví.

Až polovina indických dívek bývá provdána před svými osmnáctinami, velkým problémem jsou i potraty z přinucení. Důvod? Syn má větší cenu než dcera, i proto žije v druhé nejlidnatější zemi světa daleko víc mužů než žen. Zjišťovat pohlaví v průběhu těhotenství je zakázáno, přesto se to stále děje. Nejotřesnější statistiky vykazuje indický stát Haryana, kde se v 70 tamních vesnicích za posledních několik let nenarodila ani jedna holčička. Podle indické ministryně pro záležitosti žen a dětí Maneky Gandhí se v tomto indickém státě narodí 775–837 holčiček na 1000 chlapců, což znamená, že z tisícovky dívek je zavražděno často ještě před narozením nebo těsně po něm 150–225 děvčátek. Indická posedlost po rození chlapců bude mít už brzy fatální následky – další chlapce nebude mít kdo rodit. Indie se kvůli touze po chlapcích začíná měnit v zemi plnou mužů. Poměr novorozených chlapců a dívek je dnes 112 na 100 dívek, přičemž přirozený poměr je jen 105 chlapců na sto dívek. Kvůli nezákonným potratům a šílené preferenci mužských potomků již dnes v Indii „chybí“ 63 milionů dívek. Pro značný počet mužů je tedy žena „nedostupným zbožím“, což podle mnohých odborníků přináší také zvýšené počty sexuálního napadení a dalších zločinů páchaných na ženách.

Miluju tě k smrti

Lakšmí se stala obětí útoku v roce 2005, ve svých šestnácti. Podle klasického scénáře – pomstil se jí zhrzený nápadník, o polovinu starší než ona. Začalo to esemeskou s prostým miluji tě, na kterou neodpověděla. Za tři dny přišla pomsta v podobě žíraviny. Stalo se to na ulici. Dívce křičící bolestí ale na rušné ulici nikdo nepomohl. Kyselina rychle leptala její pleť. Během několik sekund ztratila obličej. Když se po deseti týdnech strávených v nemocnici podívala do zrcadla, nevěřila svým očím. Tři roky se těžce dostávala ze zranění fyzicky i psychicky. Nosila šátek přes obličej a styděla se vycházet z domova. Pak ale v sobě našla sílu postavit se osudu. Z oběti se stala bojovnice. Společně s další obětí kyselinového útoku založily organizaci Chhanv, která poskytuje azyl a pomoc obětem útoků. A pak jednou Lakšmí potkala Aloka, novináře, který tehdy psal reportáž o kyselinových útocích. „Nejprve mě ohromila, jak dokáže být silná. Jak se dokáže vyrovnat s tím, co se jí stalo. Jak se nestydí mluvit na veřejnosti a dodává sílu stejně postiženým ženám. Fascinovala mě čím dál víc. A najednou jsem pochopil, že se mi líbí i fyzicky a zamiloval jsem se do ní,“ říká Alok Dixit, dnes snoubenec Lakšmí a zakladatel kampaně Stop Acid Attacks.

I díky jeho novinářským zkušenostem se mu podařilo dostat kampaň do povědomí široké veřejnosti. Lakšmí začala vystupovat ve všech možných talkshow v televizi, kde se po jejím boku objevují indické celebrity. A Lakšmí všude neúnavně a otevřeně mluví. Jenom na Facebooku je sleduje téměř 700 000 fanoušků. Aby nezůstalo jen u virtuální reality, založila zamilovaná dvojice v Agře komunitní kavárnu, kde se s členkami kampaně může kdokoli setkat tváří v tvář. Lakšmí a Alok dnes již také vychovávají společného potomka.

Neetu zpívá Ágře

Nad červeným štítem kavárny Sheroes Hangout (volně přeloženo kavárna hrdinek) je už zdálky vidět portrét jedné z hlavních postav projektu. V bílém kuchařském plášti, s šéfkuchařskou čepicí, pod kterou je vidět tvář s patrnými jizvami. Zeď vedle terasy zdobí barevné graffiti ženské tváře. V pohodlných ratanových křeslech posedávají návštěvnice, v rukou šálek se sladkým čajem. A obsluhuje je přímo Geeta Mahau, žena z billboardu nad kavárnou. Vevnitř si prozpěvuje její nevidomá dcera Neetu. Oběma kavárna dala nový smysl života.

Už je to dvaadvacet let od oné osudné noci. Tehdy do rozpadlé barabizny v jedné z nejchudších čtvrtí Ágry vtrhl Geetin manžel, opilý namol. Dovrávoral k matraci, na které spala Geeta s tehdy tříletou Neetu a maličkým kojencem. Nezastavilo ho nic, ani vědomí, že může ublížit vlastním dětem. Polil je bez váhání. Osmnáctiměsíční děvčátko zemřelo po devíti dnech jen těžko představitelného utrpení. Neetu přežila. Dodnes má zohavený obličej, vidí jen obrysy. Nikdy nechodila do školy stejně jako její matka. Pro dívky z nejnižších vrstev je dodnes i základní vzdělání vzdálený luxus. Miluje zpěv, a tak ji bereme do místního rádia splnit její největší přání – zazpívat si přímo do rádia. Neetu sedí za pultem, na uších sluchátka, před ústy mikrofon a celý svůj život vkládá do vysokých tónů pro mne ne příliš libozvučné písně. Když se Neetu zeptáte, jaký má vztah ke svému otci, řekne, že mu odpustila a že ho miluje.

Nikdy jsem nenašla sílu ho opustit,“ říká Geeta o svém manželovi a vrahovi jejího dítěte. Žije s ním stále v tom stejném domě – zděné polorozpadlé barabizně, kde je jen jedna místnost. Na stejné matraci pak spolu s ním zplodila další dítě – dnes třináctiletou dívku. „Lituju toho, co jsem udělal. Navedli mě příbuzní, kteří o ní říkali hrozné věci. Dokonce mi sami opatřili kyselinu,“ říká Inderjeet Mahau na schodech svého polorozpadlého domu a dodává: „Chtěl jsem, aby si na mě každé ráno při pohledu do zrcadla vzpomněla.

Text Lenka Klicperová

Film Nezlomené můžete sledovat v našem archívu - klikněte a sledujte

Topi Pigula

redaktor FTV Prima

Všechny články autora

Populární filmy na Prima Zoom