Evoluční kořeny smíchu. V čem nám vtipy pomáhají?

Smích léčí, říká se. Kde se však smích vzal a k čemu ho vlastně potřebujeme? Evoluční kořeny tohoto lidského projevu jsou však stále poněkud nejasné. Čemu se tedy smějeme?
Jak stojí evoluce za naším smíchem?
Jak stojí evoluce za naším smíchem?
istockphoto.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Co by byl život bez smíchu? Jedná se o projev chování, který je nám biologicky dán, můžeme ho najít u všech kultur. Jednoznačně tedy souvisí s naším lidstvím, ačkoli občas může vést až k životu nebezpečným situacím; to jsou však jen výjimky, v běžném životě se rádi zasmějeme všichni. Ale zamýšleli jste se někdy nad tím, kde se smích vlastně vzal? Neurověda nám o jeho evolučních kořenech může něco prozradit.

Smích jako evoluční mechanismus?

Všichni chápeme, že smích poznáme především díky charakteristickému zvuku, spojenému s činností bránice; že se jedná o projev nadšení, veselosti, nadšení; že jeho součástí je úsměv, čili mimický projev obličejových svalů. To vše je jasné, ale pojďme ještě o krok dál – kde se úsměv vzal?

Zajímavou odpověď zase jednou nabízí neortodoxní indický neurovědec Vilayanur Ramachandran. Rozebral pojem "vtip", který smíchu předchází. S vtipem se pojí jednak očekávání, jednak uklidnění. Očekávání spočívá v našich představách, jak daný příběh dopadne – dobrý vtip pak dokáže tato očekávání převrátit naruby a přinutí nás k reinterpretaci dřívějších poznatků. A důležité na tomto přehodnocení původních očekávání je i to, že následky vtipné situace nejsou nikterak vážné: pokud by si někdo v důsledku uklouznutí po banánové slupce zlomil nohu, asi bychom se nesmáli. Smích však značí, že se nic neděje.

Uklidnění, či zlomyslný únik?

“Myslím, že se rytmické staccato smíchu vyvinulo, aby sdělilo okolí, které s námi sdílí naše geny: neplýtvejte svými zdroji na řešení této situace, jedná se o planý poplach. Smích je přirozeným signálem, že je všechno v pořádku,” popisuje sám Ramachandran (Krátký výlet po lidském vědomí, str. 36–37). Totéž platí i třeba pro lechtání dětí, což je v podstatě ekvivalentem vtipu u dospělých – původní hrozba (tedy fyzické nebezpečí ze strany silného rodiče) je vystřídána úlevou, že se nic zlého nestalo; zpodobněnou právě smíchem.

Přístupů ke smíchu je přitom celá řada a nemůže být pochyb o tom, že evoluce s ním úzce souvisí. Zajímavá je třeba poněkud pesimistická vize britského myslitele Anthony Ludoviciho. Ta je sice už notně vousatá (z 30. let), zároveň však aktuálnější než kdy dřív. Podle Ludoviciho je na smíchu něco záludného, zlověstného a čím častěji se humor vyskytuje ve společnosti, tím více se ukazuje potřeba úniku od zodpovědnosti a aktivity. Takže legrace jako projev sociální slabosti a evolučně sdílené snahy o co největší flákačství? To připomíná dobu mnohem bližší než vzdálená 30. léta…

Text: MS

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama