Drsné metody léčení psychických poruch. Tohle zažít... by z vás udělalo blázna

Dříve bylo lepší se o psychických problémech nezmiňovat, jinak z vás lékaři udělali trosku
Přelet nad Kukaččím hnízdem
Přelet nad Kukaččím hnízdem
United Artists

Psychologa či psychiatra dnes využívá mnoho lidí. Ovšem poruchy, na které dnes stačí brát pravidelně léky, byly dříve léčeny metodami, ze kterých člověka až mrazí. Tehdejší pacienti neměli takové štěstí jako my dnes a pro lékaře od počátků psychologie v 19. století byli spíš jen pokusnými morčaty. Tady jsou dvě léčebné metody ze kterých mrazí.

Utická postýlka

 

Utická postýlka vznikla v druhé polovině 19. století v New Yorku. Byla to dřevěná krabice, do které byli pacienti zavíráni, aby jim byl omezen pohyb. Někdy byla dokonce celá uzavřená vrchním víkem, takže pacienti strávili celou dobu ve tmě. Pokud vás napadlo přirovnání k rakvi, nejste daleko od pravdy. Tato postýlka vznikla spíše z praktických než léčebných důvodů. Už dříve byli nebezpeční členové rodiny zavíráni do samostatného pokoje, aby nebyli rizikem pro své okolí. Touto postýlkou se psychiatři snažili vyvarovat sebepoškozování pacientů.

Nemožnost pohybu a uzavřený prostor umocňoval pocity paniky a klaustrofobie. Pacienti pak umírali na infarkt nebo mrtvici, a pokud přežili, tak měli jiné zdravotní problémy. Kvůli vysoké úmrtnosti se začalo mluvit o zrušení tohoto “barbarského zařízení”. Doktor William A. Hammond vydal několik článků na téma léčebných zařízení v New Yorku a i přes jeho snahu zmírnit utrpení pacientů se tato metoda používala i na počátku 20. století.

Lobotomie

Historie lobotomie se začala psát v roce 1935, kdy António Egas Moniz provedl zákrok na ženě trpící depresemi. Ta se po zákroku z depresí dostala a nebyly na ní viditelné žádné známky změny v inteligenci i chování. Tím měla lobotomie dveře do světa otevřené.

Lobotomické nástroje - tohle vám vrazili do hlavy
Lobotomické nástroje - tohle vám vrazili do hlavy
Shelka04

Zákrok ve svých počátcích byl prováděn shora. Do mozku byl zaveden speciální skalpel, kterým bylo přeťato spojení mezi mozkovými laloky. V té době nebyla k dispozici zobrazovací zařízení, jaká známe z nemocnic dnes. Zákrok se dělal víceméně naslepo a záleželo pouze na znalostech a citu lékaře, který ho prováděl. Stačil jediný špatný pohyb skalpelem a pacient byl navždy mentálně postižen. Nebylo dobré jít k lékaři například s nočními můrami.

I přes toto riziko se metoda se dočkala popularity a byla praktikována ve velkém. Lékař Walter Freeman její provedení ještě zjednodušil. Do mozku se dostával přes kost oční jamky nad oční bulvou. Zarazil tam skalpel kladívkem a hýbal s ním na všechny strany, aby spojení přerušil. Ještě dodejme, že při tomto zákroku nebyla pacientovi často podávána ani anestetika.

Tato metoda zaznamenávala podobné úspěchy jako Monizova. Bohužel se u obou provedení mnohokrát stalo, že se zákrok nepovedl. Někteří pacienti se stali doslova žijícími zombie. Ztratili část své osobnosti a nebyli schopni fungovat v reálném životě. Jejich inteligence se podobala inteligenci dvouletého dítěte. Dokonce každý dvacátý pacient na zákrok zemřel. Dodnes není prokázáno, zda za zlepšením stavu některých pacientů stálo přerušení spojnic v mozku a naštěstí se tato metoda s příchodem psychotických léků přestala používat.

V dnešní době jsme s psychologií dál. Nemusíme se tedy bát “léčebných metod”, které by nám přitížily nebo z nás udělaly lidskou trosku bez vlastního já.

Text: Vít Kosina

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama