Drby a pletichy: opravdu baví víc ženy než muže? Ani náhodou

Velkou část naší komunikace s kolegy i rodinou tvoří rozebírání životů jiných lidí. Proč tomu tak je? Vážně se nemůžeme zaměřit sami na sebe a potřebujeme si povídat o druhých? Už to tak vypadá.
Předsudek o pomlouvačných ženách se zřejmě nezakládá na pravdě.
Předsudek o pomlouvačných ženách se zřejmě nezakládá na pravdě.
unsplash.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Přihlaste se, pokud si myslíte, že se vás to netýká – a téměř určitě to nebude pravda. I pokud se vy sami nějakou náhodou nepodílíte na pomlouvání svých kolegů či blízkých za jejich zády, s největší pravděpodobností někdo roznáší drby o vás. Slovy Cimrmanů: „Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme se o tom hádat, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat.“ Deset let starý výzkum dospěl k poměrně šokujícím závěrům, že až 80 procent našich každodenních rozhovorů s druhými lidmi tvoří drby – tedy hodnocení druhých lidí. Proč jsme ochotni věnovat tolik času pomlouvání či prostě jen rozebírání životů těch druhých?

Drby jako společenská nutnost

Předně je nutno poznamenat, že oněch 80 procent je nejspíše přehnaných, a to z jednoduchého důvodu – vědci se totiž nedokážou shodnout na všeobecně přijatelných definicích drbů a pomlouvání. Proto třeba jiný výzkum dospěl k číslu 65 procent, ale stále je patrné, že se jedná o vysoké číslo a nezanedbatelnou součást naší komunikace. Důvodem je pravděpodobně potřeba informovanosti, jež se v moderní společnosti může rovnat kariérní úspěšnosti – kdo má přehled o svých kolezích a nadřízených, dokáže si obstarat dostatek osobních informací, má nakročeno k lepší kariéře. A i z čistě psychologického a seberozvojového hlediska může být sdílení detailů o životech či charakterech jiných lidí přínosné, neboť může nastavit zrcadlo i nějakému našemu chování. Drby prostě v komunikaci mají své místo.

Psycholožka Megan Robbins z americké Kalifornské univerzity sesbírala v novém výzkumu data od celkem 467 lidí, z nichž necelé dvě stovky byli muži. Věkový rozptyl byl poměrně široký, probandi byli ve věku od 18 do 58 let. Všichni na sobě nějaký čas nosili záznamové zařízení, které se spouštělo ve chvíli, kdy dotyčný promluvil. Náhodných deset procent těchto promluv bylo následně zaznamenáno a s těmi výzkumníci dále pracovali (pokud by se museli probírat kompletními záznamy každodenních rozhovorů, jednalo by se o vpravdě nekonečnou práci).

Překvapení i potvrzení

Výzkumníci nakonec zaevidovali přes 4000 promluv spadajících do kategorie drbů; tedy těch, v nichž se lidé bavili o někom dalším v jeho nepřítomnosti. Následné kódování promluv podle konkrétních osob, o něž se jednalo, a pozitivního či negativního vyznění přineslo řadu zajímavých výsledků. Zhruba 14 procent všech dialogů spadalo mezi drby (tedy mnohem méně než v případě dřívějších zmíněných 80 procent), dohromady se však jedná o nezanedbatelných 52 minut denně! To je už opravdu slušná porce rozebírání cizích osob.

Zhruba tři čtvrtiny drbacích konverzací však byly neutrální, nijak vyhraněně se tedy k objektu zájmu nestavily; pokud však už ano, negativní drby byly dvakrát častější nežli ty pozitivní. Holt mluvit o druhých v dobrém zjevně není taková zábava. A teď pozor, ženy totiž nehodnotí o nic častěji než muži – v celkovém počtu promluv sice nad muži vyhráli, ale to se týkalo jen neutrálních sdělení; jakmile se k někomu stavíme v pozitivním či negativním slova smyslu, drbou muži úplně stejně jako ženy. A v podobném duchu je i zjištění, že bohatí a vzdělaní lidé si o druhých povídají úplně stejně jako ti s horším vzděláním i příjmem. „Drby jsou tedy všudypřítomné,“ zakončila Robbins s kolegy svou studii. Tak co, koho půjdete probrat teď?

Text: MS  
Reklama
Reklama