Proč ženy nemluví o sexuálním napadení? Na věčné otázky existují jednoduché odpovědi

Psychiatr Jan Cimický se dočkal prezidentského ocenění i obvinění z mnoha případů sexuálního napadení. Nestranné pozorovatele této kauzy jistě napadá celá řada otázek.
Psychiatr Jan Cimický na snímku z roku 2019.
Psychiatr Jan Cimický na snímku z roku 2019.
profimedia.cz

reklama

Aktuální případ známého psychiatra Jana Cimického vyvolává řadu otázek, které se v minulých letech objevovaly v souvislosti s aférami kolem hnutí #MeToo opakovaně: Proč se napadané ženy neozvaly dříve? Jsou případy po desítkách let promlčené? A skutečně se nejedná jen o veřejný lynč populární osobnosti, jak se snaží celou kauzu smést ze stolu sám Cimický?

Oceněný i obviněný psychiatr

Kolem mediálně výrazného psychiatra Jana Cimického to v posledních dnech vře. V souvislosti s plánovaným udělením státní medaile Za zásluhy se totiž ozvala zpěvačka Jana Fabiánová, že ji Cimický před zhruba před dvěma dekádami sexuálně napadl. Spustila tím lavinu dalších obvinění, kdy se další více než dvě desítky žen (především psychiatrovy bývalé pacientky) ozvaly s podobnými zkušenostmi. Mezi nimi figuruje i moderátorka Martina Hynková Vrbová, která ani nepatřila mezi Cimického pacientky – psychiatr na ni podle jejích slov zaútočil ve chvíli, kdy spolu měli domlouvat jeho televizní vystoupení.

Sluší se doplnit, že Cimický byl ze sexuálně nevhodného chování obviněn už v polovině 90. let. Roku 1996 přišel o práci v Psychiatrické léčebně Bohnice, kde se vůči němu sešlo několik věrohodně působících výpovědí od příbuzných jeho pacientek, které byly jeho sexuálním výpadům vystaveny. Opakovaně přichází na mysl otázka „proč“: Proč známý psychiatr tak riskoval? Proč ženy s obviněními čekaly?

Jan Cimický je i velmi plodným literárním autorem
Autor: profimedia.cz Jan Cimický je i velmi plodným literárním autorem

Mýty kolem znásilnění

Předně je potřeba odmítnout populární úvahu, že si ženy zmíněná obvinění vymyslely. To je pochopitelně první argument každého obviněného, ovšem statistiky ukazují, že zkušenost je spíše opačná – v civilizovanějších společnostech bývá nahlášeno zhruba osm procent znásilnění, v případě obecnějšího obtěžování se čísla pohybují na úrovni 6–13 procent. Počet prokazatelně falešných obvinění ze znásilnění se pohybuje mezi dvěma a deseti procenty těch nahlášených. Obavy z falešného obvinění jsou tedy nesrovnatelně menším problémem, než se násilníci a sexuální predátoři snaží tvrdit.

Nabízí se otázka, proč je vlastně nahlášených případů znásilnění (či prostě pokusů o sexuální napadení) tak málo. Zde je třeba připomenout, jak vlastně takové ohlášení probíhá: Oběť sexuálního útoku musí na policii podstoupit ověření věrohodnosti a dočkají se hodnocení prostřednictvím znaleckých posudků – a to často krátce poté, co k traumatizující události došlo. Často bývá výpověď oběti vyhodnocena jako nevěrohodná a případ je zameten pod stůl. Oběť musí čelit tzv. sekundární viktimizaci, tedy nátlaku ze strany médií a vyšetřovacích složek. A pokud všemi těmito procesy přesto dokáže zdárně projít, odsouzení se dočká zhruba každý čtvrtý pachatel znásilnění (a to leckdy jen k podmíněným trestům). Člověk tedy musí být extrémně odhodlaný a psychicky resilientní, aby čin vůbec ohlásil.

Predátor proti oběti

Je proto pochopitelné, že se do ohlašování sexuálního násilí v zásadě nikomu nechce. Rozhodně nelze přijmout rétoriku obviněných predátorů, že se dané ženy chtějí zviditelnit – v kontextu České republiky se totiž nejedná o publicitu, jež by člověku jakkoli prospěla. Oběti sexuálního násilí se dočkají pouze výsměšných komentářů, a to nejen v často toxickém prostředí internetových diskuzí, ale i ze strany státních orgánů, nezanedbatelného množství fanoušků dané mediálně známé figury i automatických příznivců „starých pořádků“, kteří nemají zájem o zpochybňování autorit. Mnohem častějším (a logičtějším) postupem nežli jít s kůží na trh je snažit se v sobě celou traumatickou zkušenost pohřbít, zapomenout. Až když oběť zjistí, že se svými tragickými zkušenostmi není sama, může konečně dojít k otevření těchto dávno zasutých vzpomínek – jak se děje právě teď.

Jan Cimický se dlouhodobě obklopoval celebritami
Autor: profimedia.cz Jan Cimický se dlouhodobě obklopoval celebritami

Údiv v podobných případech často budí i společenský status obviněného člověka – veřejně známý muž by přece neriskoval své pracně vybudované postavení, vždyť sexuálního uspokojení jistě mohl dosáhnout i jinak, že? Nabízí se připomenutí debaty, kterou rozvířil dokumentární film V síti. Jeho cílem totiž nebyli pedofilové, kteří by nedokázali ovládnout své pudy a museli se sexuálně ukájet na nezletilých dívkách – nesrovnatelně častěji šlo o sexuální predátory, jejichž hlavním motorem byla touha po moci. Prostřednictvím sexualizování zdánlivě nevinných situací si užívali pocit kontroly, dominanci nad druhými lidmi, již jsou v dané situaci v nevýhodném postavení. V případě dokumentu se jednalo o dospívající dívky, které se zkušeným manipulátorům nedokázaly ubránit – a podobně nevyvážená situace může teoreticky vzniknout i v psychiatrické praxi.

Z právnického hlediska je dokazování sexuálních zločinů samozřejmě velmi problematické, obzvláště po tolika letech. Přímé důkazy v podstatě neexistují, a tak se vyšetřovatelé musejí spolehnout na řetězce důkazů nepřímých – například věrohodných výpovědí od okolí dotčených žen. Navíc dle našich zákonů platí promlčecí lhůta ve výši 10 až 15 let (podle toho, zdali je případ klasifikován jako sexuální nátlak či rovnou znásilnění). V případě výše uvedených prohřešků, jež se údajně měly odehrát před zhruba 20 lety, by tedy psychiatra nemohl odsoudit soud – dočkal by se „pouze“ etického odsudku ze strany společnosti a profesních organizací. Policie proto vyzvala možné oběti, aby se přihlásily – jen tak může být spravedlnosti učiněno zadost.

reklama

reklama