Psi z Černobylu už se nestřílejí. Jak dlouhý mají kvůli radiaci život a co s nimi dělají vojáci?

Uzavřená černobylská zóna je důsledně hlídána vojenskou posádkou, která se setkává s potomky domácích mazlíčků opuštěných při havárii.
Vojáci v Černobylu hladí místního psa
Vojáci v Černobylu hladí místního psa
Getty Images

reklama

Snad všichni známe znepokojivé záběry opuštěných budov ve městě Pripjať poblíž černobylské jaderné elektrárny. Nechvalně známá uzavřená zóna sice vedla k vytvoření pomyslného města duchů, zároveň však nepřítomnost člověka umožnila přirozené vegetaci nerušený růst. A to se netýká jen flóry, nýbrž i fauny, která má navíc velkou spojitost s černobylskými obyvateli z poloviny 80. let. O co se přesně jedná?

Přátelství psů a vojáků

Přestože čtvrtý blok černobylské elektrárny explodoval 26. dubna 1986, k evakuaci obyvatel města Pripjať došlo až po 36 hodinách. I tak se jednalo o docela uspěchanou evakuaci a lidé dostali nařízeno zanechat své domácí mazlíčky v zamořené oblasti. Sovětští vojáci následně měli za úkol maximum toulajících se zvířat zastřelit, aby nedocházelo k dalšímu šíření radioaktivity. Spousta z nich se však ukryla a zachránila.

Dnes se v uzavřené zóně rozkládající se na ploše zhruba 2 600 km2 nacházejí stovky psů. Někteří z nich jsou potomky kdysi opuštěných psích mazlíčků, jiní do oblasti přišli jinými způsoby. Podle organizace Clean Futures Fund, která monitoruje život v zóně, se tito psi dožívají průměrného věku pěti let – život v podmínkách stále ještě nezanedbatelné radioaktivity, lesních požárů, nedostatku potravy i útoků ze strany divokých zvířat (především vlků) je velmi náročný. V jednom živočišném druhu však mají toulaví černobylští psi přece jen velké spojence – v lidech.

Voják v Černobylu krmí psy
Autor: Getty Images Voják v Černobylu krmí psy

Odvěké spojení

Zónu totiž dlouhodobě hlídají speciální jednotky ukrajinského ministerstva vnitra. Sledují hranice uzavřené oblasti, kam je možné vstoupit pouze se zvláštním oprávněním. Na jejím území samozřejmě není možné provádět žádné občanské či obchodní aktivity, vstup je umožněn pouze výzkumníkům a také turistům, kteří za určitých podmínek mohou do dříve zcela nepřístupné oblasti vstoupit. To však hlídají právě vojáci, kteří se leckdy přátelí s přirozenými (a tedy legálními) obyvateli uzavřené oblasti – se psy. Pro ozbrojence se jedná o jedno z mála příjemných rozptýlení jinak poměrně rutinní práce, černobylští psi díky tomuto kontaktu zase většinou získají jídlo. Oboustranně výhodný obchod!

Turisti jsou však varováni, aby psy raději nehladili. Nelze totiž předvídat, jestli psi neroznášejí částice radioaktivního prachu, a navíc se kvůli své divokosti mohou chovat agresivně či být přenašeči vztekliny (navzdory rozšiřujícím se snahám o očkování). Pro vědce se nicméně jedná o zajímavý zdroj informací, nakolik vystavení radiaci souvisí s genetickými změnami, což je na relativně krátce žijících psech smysluplné zkoumat. Především však tito toulaví psi zosobňují velmi specifickou formu domestikace, která má v našich dějinách místo už více než 15 000 let. Jak řekl jeden z vojáků černobylské zóny, „tito psi jsou symbolem pokračování života i v tomto radioaktivním, postapokalyptickém světě“.

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama