Ve frontách si nelibují jen Češi. Proč milujeme čekání jen do chvíle, než jsou fronty dvě?

Připadá vám dlouhé čekání ve frontách a ještě navíc v horku jako hloupost? Toto zdánlivě bláznivé lidské chování při otevírání obchodů je vědecky zcela jasně obhajitelné.
Čekání ve frontách nemají v povaze jen Češi, i když si to často myslíme
Čekání ve frontách nemají v povaze jen Češi, i když si to často myslíme
profimedia.cz

reklama

Když ve čtvrtek 17. června 2021 v Praze otevřela první česká prodejna irského módního řetězce Primark, média věnovala daleko víc pozornosti obří frontě, která se od ní táhla přes celé Václavské náměstí. Stovky čekajících lidí musely v třicetistupňových vedrech dokonce osvěžovat hasiči. Kontroverze, kterou tato celkem nevinná událost vyvolala, byly neuvěřitelné. Obzvláště na sociálních sítích se objevila celá škála reakcí od posměšných přes lítostivé až po ty, ve kterých se pisatelé natěšených zákazníků zastávali. Hodně podobně proběhly diskuse i během nedávného rozvolnění, kdy se během prvního dne po otevření nešlo bez fronty dostat do prodejen nábytku nebo obuvi.

Proč si ale ve frontách libujeme natolik, že v nich mnohým z nás nevadí stát i dlouhé desítky minut? Vědci na to mají odpověď.

Ve frontě jsme si všichni rovni

Možná vás to překvapí, ale fronty jsou celkem moderní vynález. S jejich principem přišel dánský inženýr, statistik a matematik Agner Krarup Erlang,  který při práci v telefonické společnosti Copengahen vypracoval studii, ve které princip fronty mimoděk navrhl. V současnosti přitom už na světě neexistuje žádná země, kde by tento princip neznali, protože jej lidstvo zavedlo na všech světových letištích následkem zpřísnění bezpečnostních pravidel po teroristických útocích na WTC 11. září 2001.

Profesor Nick Haslam z katedry psychologických věd na Univerzitě v Melbourne stání ve frontě popisuje jako sociální normu, v níž platí ‚nepsaná pravidla účinnosti a rovnosti‘.

Fronty existují kvůli nerovnováze mezi poptávkou a nabídkou. Kdybychom mohli dostat, cokoli si přejeme, kdykoli to chceme, zanikly by,“ vysvětlil Haslam. „Fronty zabraňují tomu, aby se lidé o zboží či služby rvali, a nevítězili tak nejhlasitější, největší lidé a nejhorší křiváci.“

Výsledkem prý je, že nás většina obchodů a podniků ve frontě vidí ráda a své prostředí tomu adekvátně přizpůsobují. Tendence dodržovat tento sociální fenomén ale máme i tak; to, že po dlouhém stání dostaneme, pro co jsme přišli, totiž působí jako odměna.

Ochota lidí ve frontách stát se ovšem ve světě liší. Britové jsou například svým spořádaným přístupem k nim proslulí,“ tvrdí Haslam.

Paralelní fronty způsobují psychologické tlaky 

Zajímavé je, že v případech, kdy jsou vedle sebe fronty dvě, máme okamžitě pocit, že se ta druhá pohybuje rychleji, a v momentě, kdy frontu změníme, si zase myslíme, že ta původní zrychlila. Ověřili to psychologové a ekonomové z Harvardu. Je to podle nich způsobeno tím, že v jediné frontě jsme si jistí, že se účinnost a rovnost nenarušila, jinými slovy, že kdo dřív přijde, ten dřív mele. U více front o tom ale najednou začneme pochybovat.

Pod největším psychologickým tlakem jsou podle výzkumníků lidé, kteří stojí úplně vzadu a nikdo za nimi není. „Jestliže jsme ve frontě poslední, jsme téměř o 20 procent méně spokojení, než když někdo stojí za námi,“ uvedl vedoucí výzkumu, Ryan Buell. Stejná studie ukázala také, že pokud lidé vyměnili frontu za jinou, čekali v průměru o 10 procent déle, než kdyby to neudělali. Ti, kdo ji změnili víckrát, si pohoršili dokonce o plných 67 procent. „Když se zařazujeme do fronty, rozhodujeme se racionálně: vybereme si tu nejkratší řadu. Jakmile ale máme pocit, že se ta vedlejší pohybuje rychleji, uděláme rozhodnutí založené na neúplných informacích a emocích. Což se nám často nevyplatí,“ vysvětlil Buell, podle kterého se v případě, že jsme ve frontě poslední a cítíme nutkání z ní utéct jinam, máme raději nějak rozptýlit.

Jiný kraj, jiný mrav platí i pro fronty

Ač se pravidla fronty v jednotlivých regionech a zemích mírně liší, jsou celkem neohebná; odborníci se ale shodují, že přesto existují sociální situace, ve kterých se automaticky chováme úplně jinak.

Typickým příkladem je pohotovost v nemocnici, kde nám nedělá problém počkat, než lékař ošetří akutnější pacienty, přestože v obchodě bychom se nerozpakovali jakéhokoli předbíhajícího takříkajíc vynést v zubech.  

reklama

reklama