Calhounův experiment: Myší ráj se změnil v peklo a ukázal, co může potkat lidstvo

Jak by se vám žilo, kdybyste se nemuseli starat o jídlo, pití a dokonce ani sexuální život? Že by bylo skvělé mít všeho dostatek? To si jen myslíte...
Experimenty na krysách i myších nám mohou říct hodně i o naší civilizaci.
Experimenty na krysách i myších nám mohou říct hodně i o naší civilizaci.
istock.com

reklama

Ráj na Zemi – to by se nám líbilo! Leckdo sní o světě bez válek, hladomoru a všelijakých civilizačních nemocí. Vždyť potom by člověku ke štěstí už nic nechybělo, že? Omyl. Jakkoli by bylo krásně logické, kdybychom se mohli k těmto ideálům vztahovat, série experimentů během 60. a 70. let ukázala, že naše biologické kořeny jsou mnohem temnější. Přestože byly výzkumy provedeny na krysách a myších, paralely s lidskou společností jsou děsivě očividné…

Ideální podmínky

Etolog (tedy odborník na chování) John Calhoun si ve zmíněných 60. letech dovolil zaspekulovat nad tím, jak by se mohla vyvíjet lidská civilizace. Využil k tomu oblíbeného laboratorního materiálu – myší. Tou dobou už měl zkušenosti se zkoumáním krys a vývoje jejich populací, kde hledal ideální počet jedinců, kteří mohou žít v harmonické komunitě. Zjistil třeba to, že i když by rozmnožovací možnosti krysích samic byly vyšší, dochází k záměrné autoregulaci, aby se kolonie nepřemnožila; a i tak může sestávat jen ze skupinek o maximálně dvanácti jedincích, jelikož větší počet už vede k vnitřním šarvátkám. A krysy si to nějakým způsobem uvědomovaly a po dosažení kritického množství se přestaly rozmnožovat.

Postupně se Calhoun propracoval až k vytvoření celého hlodavčího světa. Pod hlavičkou amerického Národního institutu pro duševní zdraví (NIMH) začal v roce 1968 s prováděním jedinečného experimentu, který trval několik let. Na jeho počátku umístil do zcela kontrolovaného prostředí čtyři páry myší. Ty měly dostatek prostoru, neomezený přísun potravy i vody a nemusely se obávat žádných predátorů či nemocí – veterináři poctivě kontrolovali jejich zdravotní stav a v případě potřeby je léčili. Myši si možností tohoto speciálního ráje užívaly a každých 55 dnů zdvojnásobily velikost populace. To trvalo až do 315. dne, myši tedy nečelily žádným problémům po dobu více než deseti měsíců. Jenže pak začaly problémy.

Agresivní či apatičtí samci

Mezi 315. a 600. dnem se začal růst populace snižovat a ustálil se na zhruba třetinovém tempu oproti prvním měsícům. Nakonec bylo v kolonii kolem 2 200 myší, přestože kapacita prostoru byla kolem 3 800 myší. Větším problémem však bylo podivné chování většiny myší. Dominantní samci začali být agresivní vůči svým mláďatům, která navíc odvrhávali od samic předčasně; přitom si však svá území i samice nebyli schopni dlouhodobě ochránit. Narůstaly agresivní projevy napříč všemi skupinami a mezi samci se také začalo rozmáhat homosexuální chování.

Po 600. dni experimentu se začala rozvrácená civilizace zcela hroutit. Samci přestali jevit zájem o páření, pouze jedli, pili a zušlechťovali své kožíšky. Výzkumníci tuto skupinu privilegovaných samců označili jako „krasavci“, a to díky pěstěnému zevnějšku – zájmy těchto samců však byly sobecké a naprosto bez snahy o účinnost v sociálním prostředí. Mláďatům byly odepřeny zdroje a často byla krátce po narození usmrcena – a to i přímo svými matkami. Výjimečný nebyl ani kanibalismus či naopak extrémní plachost některých jedinců, kteří se odvážili nakrmit až ve chvíli, kdy většina kolonie spala.

Myši jako inspirace pro lidi

Jak Calhoun výsledky několikaletého sledování rozsáhlé myší kolonie interpretoval? Úpadek hlodavčího ráje viděl v nedostatku společenských tlaků. Starší samci si natolik zvykli na blahobyt, že se o něj odmítali dělit s mladšími, kterým dali krátce po narození najevo, že na privilegovaná místa nikdy nedosáhnou. To samozřejmě mladé jedince „psychicky“ zlomilo a přestali se o svou budoucnost zajímat. Jakmile se všechny sociální role zaplnily a žádná ze skupin neměla možnosti tuto společenskou strukturu změnit, nastala apatie a degradace.

Podle Calhouna může úplně stejně skončit i lidská civilizace a jeho eschatologických vizí se chytila řada dalších výzkumníků i teoretiků. Ve vyspělých západních společnostech můžeme trend zpomalování růstu populace sledovat, nejvýrazněji se tento jev projevuje v Japonsku – a to včetně dalších problémů, jako jsou bizarní psychické obtíže, o nichž jsme psali, či neschopnost mladých lidí najít si své místo ve společnosti, kde jsou minimální možnosti sociální mobility (tedy pohybu napříč společenskými vrstvami).

Naději Calhoun nakonec vykřesal v situacích, kdy myši přece jen musely kooperovat – například když nastavil pítko tak, aby jedna myš musela držet páčku a druhá se mohla napít. Když se bez sebe myši neobešly, rázem o sebe začaly jevit zájem i nad míru nutnou k obživě. Ačkoli se tedy lidstvo z hlediska růstu populace pomalu blíží k momentu, kdy bude Země zcela zalidněná, ještě podstatněji se ve světle tohoto výzkumu jeví udržení společenských struktur odměňujících aktivní jedince a skýtajících motivaci k účasti na společném životě. V opačném případě totiž dopadneme podobně jako Calhounova myší kolonie.

reklama

reklama