Atomová Anča – v USA postavili jaderné dělo jako z románu Julese Verna

Padesátá léta se vyznačovala až hysterickou podezřívavostí obou velmocí a harašením zbraní nevídaných rozměrů. V rámci něho vzniklo i několik opravdu bizarních aparátů na zabíjení.
Atomic Annie - Obrázek 1
Atomic Annie - Obrázek 1
US ARMY
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Atomové zbraně byly na přelomu čtyřicátých a padesátých let doménou amerického letectva. Bylo to logické, neboť k dispozici byly jen jaderné bomby. Vývoj balistických řízených střel byl tehdy teprve na začátku, takže americká armáda neměla nástroje k použití nové ničivé síly. Její velitelé se však nechtěli vidiny jaderné zbraně pustit a jedinou možnost, jak dopravit jadernou nálož na velkou vzdálenost, nabízelo dělostřelectvo. Proto v roce 1950 ve zbrojovce Watervliet Arsenal začala vznikat Atomic Annie, velký výkonný dělostřelecký systém pro odpalování projektilů s jadernými hlavicemi.

Celý systém vešel do historie jako M-65, používal speciálně vyvinuté náboje T-124 s jadernou hlavicí W-9. Familiární pojmenování Atomic Annie (Atomová Anička) bylo prý odvozeno od přezdívky německého železničního kanónu K5, který německá armáda mimo jiné nasadila proti Američanům během italského tažení ve druhé světové válce. Vývoj atomového kanónu byl hotov v roce 1953, právě včas, aby se mohl zúčastnit přehlídky při příležitosti inaugurace prezidenta Eisenhowera. Celkem bylo vyrobeno dvacet Atomic Annie, každá prý přišla armádu na 800 tisíc dolarů. Do služby se dostala u různých útvarů, armáda několik kusů poslala dokonce do Koreje, kde prý zvěst o jejich přítomnosti napomohla k ukončení korejské války. Několik atomových Aniček působilo i v Německu, kde měly držet na uzdě hordy armád Varšavské smlouvy.

 

Přestože lze jaderné dělo považovat za málem vynález zkázy jako Verneova románu, ve skutečnosti představovala Atomic Annie ve výzbroji americké armády spíše bizarnost působící na nepřítele více psychologicky než prakticky. Dostřel byl relativně malý a přesnost odpovídala běžným dělům. Navíc v druhé polovině padesátých let úroveň i výkony balistických řízených střel významně vrostly, takže se jaderné dělo vlastně stalo zbytečností. V armádním arzenálu vydržely poslední kusy až do roku 1963, pak se odebraly do muzeí.

Co se týče praktického použití, tak naštěstí ze všech atomových Aniček vypálila ostrý projektil s jadernou hlavicí jen jedna a jen jednou. Stalo se tak během testu v rámci operace Upshot-Knothole v květnu 1953. Tehdy obsluha vypálila z dvanácté vyrobené Annie projektil s hlavicí o síle odpovídající 15 kt TNT. Ta vybuchla ve vzdálenosti pouhých 11 km nad nevadskou střelnicí v Oblasti 5 ve výšce asi 160 m nad povrchem k plné spokojenosti přihlížejících armádních potentátů.

M-65 alias Atomic Anni měla hlaveň ráže 280 mm a celý dělostřelecký systém vážil 47 tun. Kanón se však i přes svou monstróznost dal z pochodové polohy připravit k palbě za 15 minut a stejně tak i složit. K přepravě takového giganta sloužily dva těžké nákladní vozy Kenworth, typ M-249 a M-250, jeden byl tažný a druhý tlačný. Celá sestava i s náklaďáky pak vážila 86 tun a měřila 26 metrů. Něco takového se dalo přepravovat jen po zpevněných a kvalitních cestách.

 DP

Reklama
Reklama