Ateisté se chovají lépe než křesťané, ukázala studie

Ve většině zemí je náboženství stále velmi podstatné. Správní křesťané jsou podle mnohých lepšími lidmi než nevěřící ateisté. Je tomu ale doopravdy tak? Nebo hrají roli jen naše předsudky?
Jsou milosrdnější ateisté, nebo křesťané?
Jsou milosrdnější ateisté, nebo křesťané?
istockphoto.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Jedná se především o americký fenomén, který je nám, zarytým ateistům, poměrně cizí. Ve stále výrazně křesťanských Spojených státech se v poslední dekádě ateismus nebývale rozšířil, respektive hlas nevěřících je v médiích mnohem více slyšet. Což se samozřejmě nelíbí řadě náboženských tradicionalistů, a tak se proti ateismu zvedla vlna odporu, a to i ve vědeckých kruzích. Ateisté bývají v USA často označováni za amorální a nedůvěryhodné a musejí těmto předsudkům čelit. To se většině z nich samozřejmě nelíbí, a tak tvrdí, že hodnotový žebříček nemá s praktikováním náboženství nic společného. A právě to se rozhodli vědci z Ohio University prozkoumat.

Hodní ateisté

sérii pokusů hrálo na 1200 účastníků ekonomickou stolní hru a jejich chování bylo do značné míry ovlivněno nejen jejich (ne)vírou, ale také vědomím o přístupu k náboženství u ostatních hráčů. V jedné hře všichni věděli, co vyznávají jejich protihráči a zároveň že ostatní totéž vědí i o hráči samotném. V tom případě se projevilo skupinové zkreslení pouze u křesťanů, kteří pomáhali hlavně ostatním křesťanům; naopak ateisté, zřejmě vedeni touhou rozbít předsudky vůči své amorálnosti, se chovali ke všem stejně. Ať už byly jejich pohnutky jakékoli, ateisté byli v praxi soucitnější a v rámci hry „hodnější“.

Ulehčení práce

Efekt známý jako zkreslení na základě skupiny je v psychologii už dobře popsaný a patří mezi takzvané kognitivní heuristiky – myšlenkové zkratky, které nám sice pomáhají v rychlém pochopení relativně složitých jevů, ovšem za cenu určitého zkreslení, zjednodušení oproti skutečnosti. V tomto případě se jedná o tendenci hodnotit pozitivně takové chování, které je v rámci naší sociální skupiny vnímáno lépe. Dochází tak k posílení vlastní identity, člověk se cítí být součástí něčeho většího, než je on sám, což většině lidí dělá dobře. A tak se držíme představ o tom, že naše skupina je lepší než cizí skupina, přestože rozdíly mohou být minimální; fanoušci znepřátelených sportovních klubů by mohli vyprávět.

Vedle toho však starší výzkumy také ukázaly, že lidé vůči svým soukmenovcům projevují větší prosociální chování, tedy jsou k nim hodnější a starostlivější nežli k příslušníkům jiných skupin. A stejný předpoklad (či předsudek?) panuje i v otázce křesťanů proti ateistům – křesťané přece z podstaty věci musejí být milosrdnější a přátelštější než bezvěrci, že? Jak ukázal výzkum, tak jednoznačné to není.

Nejen ateisté proti křesťanům

Tyto jevy se přitom neomezují pouze na otázku víry, nýbrž zrovna ve Spojených státech hrají roli i v souvislosti s etnikem. Přistěhovalci (bez ohledu na konkrétní rasu či barvu pleti) se ve chvílích ohrožení identity o to výrazněji upínají ke své příslušnosti k americkému národu. Zároveň američtí běloši bývají leckdy označováni za rasisty, což se mohou snažit vyvrátit až podivně výraznou náklonností a smířlivostí vůči jiným etnikům. (Což platí samozřejmě jen pro ty jedince, kteří skutečně rasisty nejsou.)

A co nám výsledky výzkumu vlastně říkají o nás? Přestože jsme v předchozích odstavcích několikrát zmiňovali fenomény typické pro americkou společnosti, platnost těchto sociálně-psychologických poznatků je do značné míry aplikovatelná i na nás. Můžeme si uvědomit, že ačkoli se snažíme být nestranní a chovat se ke všem spravedlivě, přesto na nás spousta zkreslení působí; a nejen těch negativních, ale i pozitivních, kdy jsme vůči leckomu až příliš shovívaví. Těžko vám někdo poradí zaručené rady, jak s těmito zkresleními bojovat, ale právě jejich uvědomění bývá tou nejsilnější zbraní.

Text: MS

Reklama
Reklama