Alternativní historie: Co kdyby americká občanská válka skončila příměřím?

Pojďme se zamyslet nad tím, jak by vypadal dnešní svět, kdyby se americká občanská válka vyvíjela úplně jinak. V tomto článku totiž Abraham Lincoln americké státy nesjednotil a otroctví stále trvá...
Boje mezi státy Unie a Konfederace mohly dopadnout úplně jinak...
Boje mezi státy Unie a Konfederace mohly dopadnout úplně jinak...
istockphoto.com

reklama

Americká občanská válka je dodnes velkým tématem kultury Spojených států. Například nedávné protesty proti sochám konfederačních generálů nejlépe ilustrují, že rozdělení na severní a jižní státy je stále značně živé. Co kdyby však konflikt skončil oficiálním smírem? Mohlo by to značně ovlivnit podobu 20. století!

Sever smířený s Jihem

Nebude přílišným přeháněním říct, že Jih se oficiálně i neoficiálně o příměří snažil více méně od svého počátku. Ačkoliv jádrem sporu bylo otroctví (jeho obrana byla explicitně zakořeněná i v deklaracích některých jižanských států), tak pokud by Sever nechal odstupujícím jižním státům volnost, nemusel konflikt vůbec vzniknout. První výstřely padly v okamžiku, kdy si síly Konfederace nárokovaly vojenské instalace oficiálně patřící pod Spojené státy. Ačkoliv tak spor dlouhé roky bobtnal kvůli etické otázce, dnes je často interpretován jako boj za svobodu a sebeurčení – byť součástí onoho sebeurčení byla pro Jižany možnost zotročovat jiné lidi...

Možnosti na příměří nezmizely jenom kvůli tomu, že začaly promlouvat zbraně. Je nesporným faktem, že ačkoliv měly severní státy značnou materiální i početní převahu, státy jižní měly naopak podstatně efektivnější vedení a disciplínu. V první fázi války se tak skoro zdálo, že by Sever mohl prohrát! V tu chvíli tedy existovala šance, že by Washington mohl nabídnout příměří v původních či nových hranicích. Lincoln však ustál domácí kritiku i vnější nátlak a válku nakonec otočil ve prospěch Severu. Postupné vyčerpání počáteční výhody stejně jako mezinárodní příklon na stranu Severu v tom hrály obrovskou roli – tak však byly karty rozdány již na počátku války.

Ponechme nyní stranou, jak by vypadala situace, kdyby Londýn či Paříž (z nějakého důvodu) nakonec otevřeně podpořily Konfederaci. Navzdory snaze o pouhé odstoupení od Spojených států je totiž realistické se domnívat, že v případě podobně značné převahy by Jih nechtěl pouze zpočátku kýžené příměří, ale snažil by se Sever vojensky anektovat. Jak by Amerika a celá historie vypadaly v případě vítězství Konfederace, je však téma samo o sobě.

Co ale kdyby skutečně nastalo, při rovnoměrnějším rozložení sil, ono zvažované příměří? Spojené státy by zůstaly ve svých původních hranicích a Konfederace by byla definována hranicemi původních odstupujících států? Výsledný svět by v následujících dekádách vypadal zřejmě značně odlišně od toho našeho.

Parní studená válka

V první řadě by měla mnohem odlišnější podobu kolonizace západu. V době občanské války již sice byl zbytek mapy Severní Ameriky vykolíkován, skoro polovina rozlohy dnešních USA však měla ještě status řídce osídlených teritorií. Je nepochybné, že oba státy by se tak snažily kolonizovat zbytek „volné“ Severní Ameriky v co nejrychlejším čase. Místo s indiány bychom dnes sledovali westerny s příchutí jakési parní studené války. Sever by opět měl převahu početní, takže by závod nejspíše vyhrál. Jih by se velmi pravděpodobně musel v horizontu dekád smířit s tím, že je oproti Severu ve značné ekonomické nevýhodě.

Co by následovalo s odstupem několika generací, je spekulací ještě větší. 20. století bylo z hlediska mezinárodního obchodu a ekonomiky definováno stále výraznější rolí amerického námořnictva. To nejpozději od poloviny 20. století (reálně však již po první světové válce) přebíralo a nakonec i zcela přebralo dřívější dominanci Královského námořnictva. Garance svobodných vod byla živnou půdou obchodu, který byl později přetaven v globalizaci.

Bez silnějších, kontinentálních Spojených států by byla zřejmě dominance Washingtonu mnohem pomalejší. Opět platí, že severní americké státy byly průmyslově o tolik silnější, že by manko nakonec mohly výrazně srazit. Slabší Spojené státy však znamenají nejenom slabší mezinárodní obchod, ale také potenciální absenci (či výrazně menší účast) amerických sil v první a druhé světové válce. Čistě americký konflikt by tak ovlivnil i podobu dění daleko za hranicemi amerického kontinentu.

Je rovněž velkou neznámou, jak by Konfederace reagovala na potenciálně silnější roli Severu na mezinárodní scéně. Musela by po čase přistoupit na ekonomické reformy a opustit otroctví tak jako tak? Prakticky všechny vyspělé státy tak totiž učinily (alespoň na své půdě – do detailního rozebírání kolonialismu se nyní nepouštějme) dávno před americkou občanskou válkou.

Nešlo jenom o etický požadavek, ale i ekonomickou nutnost. Otroctví, jakkoliv na první pohled možná vypadá jako ekonomicky vynikající nápad, prakticky zcela eliminuje kupní sílu velké části pracující vrstvy (tedy otroků). Rovněž velkou část pracující vrstvy limituje jenom na manuální práci a také výrazně redukuje mobilitu práce. Jih by tedy nejpozději během 20. století musel otroctví de facto zrušit nebo by mu hrozil ekonomický kolaps. Mohl by však stále zůstat „ideově“ věrnější rasovým ideálům.

V případě, že se následně v Evropě dostane k moci nějaký Adolf Hitler či někdo podobný a Washington by následně vyslovil podporu Londýnu, reagovala by Konfederace vlastní podporou druhého bloku? Tak či onak by rozdělení Spojených států nejspíše dříve či později vedlo k druhé válce mezi Severem a Jihem. Jak by dopadla, nemá ani smysl spekulovat. Je však nasnadě, že remíza z 60. let 19. století by si vyžádala odvetu.

Paradoxní světová válka

Je přitom možné, že na onu odvetu by došlo spíše dříve nežli později. Bez sjednocení většiny Severní Ameriky pod jedinou vlajkou by nedošlo na stejně intenzivní ekonomický růst, který poháněl druhou polovinu 19. století. Až v okamžiku, kdy se onen růst vyčerpal, vzájemné třenice velkých říší přerostly do první světové války. Dokud je kam růst, vypadá válka jako špatný nápad. Jakmile se ale karty obrátí...

Příměří v americké občanské válce by tak paradoxně nejspíše vedlo k urychlení nástupu Velké války mezi Británií, Francií, Německem, Ruskem a dalšími říšemi. Jak padlo výše, oba americké státy by v tomto konfliktu velmi pravděpodobně rovněž hrály role, a to skoro zcela jistě na obrácených stranách barikády. Právě proto však nelze vůbec určit, jak by tato časnější variace elké války dopadla!

Zatímco Sever by se totiž nejspíše znovu pustil do války s Jihem, evropské protiněmecké síly by se musely obejít bez americké podpory. Proměnných je více – carské Rusko bylo v druhé polovině 19. století bojovněji naladěné, Francie naopak nikoliv. Berlín by však bez amerického zásahu v Evropě měl rozhodně vyšší šance (se svými spojenci) efektivněji zajistit své strategické cíle.

Šance na vítězství Centrálních mocností v této alternativní Velké válce by tedy byly vyšší. Naopak Francie se mohla dostat do jejich područí. Její kolonie by si rozebrali vítězové (v případě vítězství Konfederace v druhé „občanské“ válce i ona) a zbytek 20. století by měl značně odlišnou podobu. I v českých zemích, které by byly nejspíše mnohem déle součástí Rakouska-Uherska, by nás tudíž americké příměří z 60. let 19. století značně ovlivnilo!

Text: Ladislav Loukota

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama