5 psychologických experimentů na dětech. Které byly nejděsivnější?

Nejen medicína, nýbrž i psychologie dokáže člověku pořádně ublížit. A pokud se jedná o děti, je riziko dvojnásobné. Které experimenty v zájmu vědy zašly až příliš daleko?
Leckteré psychologické experimenty na dětech jsou značně pochybné.
Leckteré psychologické experimenty na dětech jsou značně pochybné.
istockphoto.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

V dějinách psychologie nalezneme řadu eticky sporných experimentů, jejichž výsledky jsou sice důležité, ale způsob provedení je podle zdravého rozumu za hranou. Během 20. století se odehrálo velké množství pokusů, během nichž v zájmu vědy došlo k újmě na psychické pohodě jejich účastníků. O to děsivější jsou případy, kdy se oběťmi v rukou vědců staly děti.

Třetí říše v USA

Kalifornský učitel historie Ron Jones se v roce 1967 pokoušel dětem vysvětlit, jak se mohlo elitářství nacistů vůbec vyvinout. Vždyť je přece nepředstavitelné, že by většina lidí souzněla s určitou nadřazeností, na níž byla ideologie nacistického režimu postavená, že? Omyl. Učitel založil ve škole hnutí s názvem Třetí vlna, které se už třetí den své existence začalo vymykat z rukou; jeho členové přesvědčovali ostatní, aby se k nim přidali, a naopak ustrkovali ty, kdo do něj nepatřili. Cvičení podporující disciplínu a sounáležitost v dětech ještě umocňovala pocit nadřazenosti a po pěti dnech musel Jones projekt ukončit.

Na těchto základech byl v roce 2008 i natočen film Náš vůdce, který tematizuje sektářství a příslušnost ke skupině. Dětem zahrnutým do experimentu sice nikterak ublíženo nebylo, ale vyzkoušet si na vlastní kůži fašistické tendence, na tom nic příjemného není.

Koktající sirotci

V roce 1939 si s etikou nikdo těžkou hlavu nedělal, což dokazuje i experiment, jemuž se později začalo říkat Monstrum. V jednom americkém sirotčinci byla vytvořena třída zahrnující žáky s poruchami řeči i bez ní. Za správné, plynulé čtení byly děti odměňovány, za koktání naopak trestány. Jednalo se tedy o jednoduchý behaviorální princip stojící na předpokladu, že když zadrhávající děti uvidí, že za plynulost mohou být chváleny, budou se postupně zlepšovat. Jenže takhle to rozhodně nefunguje.

Namísto očekávaného zlepšení se totiž stal pravý opak – řada dětí, které se čtením neměly do té doby potíže, začala ze strachu z potrestání koktat. Neplynulost se objevila u mnoha z nich a některé takto poznamenala až do konce života. Přestože tedy studie přinesla obrovské množství poznatků o řečových vadách (z nichž se těží dodnes), cena zaplacená sníženou kvalitou života řady sirotků je až příliš velká.

Malý Albert a jeho fobie

Ještě předtím se však behavioristický přístup k psychologii uchýlil ke zřejmě nejslavnějšímu zneužití psychologické vědy. Devítiměsíční kojenec Albert se tak zařadil po bok Pavlovových psů, byly u něj totiž vybudovány nepřirozené reflexe. V tomto případě se jednalo o chlupaté hračky a malá zvířata (například králíky), kterých se děti běžně nebojí. Jenže když se Albert pokusil roztomilých huňatostí dotknout, známý psycholog John B. Watson mu silně zazvonil za zády. Nepříjemné zvuky si Albert spojil s chlupatými zvířaty, a to mu zřejmě zůstalo i nadále. Gratulujeme, podařilo se vytvořit zcela zbytečnou fobii u malého dítěte!

 

 

Příroda, nebo výchova?

Počátkem 70. let ještě operace změny pohlaví nebyly zdaleka tak časté jako dnes. K jedné z nich však došlo na tehdy osmiletém chlapci z naprosto absurdních důvodů. Posuďte sami: obřízka malého Davida se ošklivě nepovedla, jelikož doktor z nepochopitelných důvodů místo standardního skalpelu použil vypalovací jehlu. V důsledku tak Davidovi penis v podstatě amputoval. Zoufalí rodiče se obrátili na odborníka na pohlavní identitu, Johna Moneyho. Ten se zrovna snažil dokázat, že pohlaví není vrozené, nýbrž získané výchovou, a tak rodiče přesvědčil, aby od teď vychovávali Davida jako dívku.

David, tou dobou vlastně už Brenda, měl/a ve škole samozřejmě obrovské problémy a odmítal se s novým pohlavím smířit. Když v patnácti letech definitivně přijal svou původní, tedy mužskou identitu, měl Money napsanou už řadu článků označujících experiment za obrovský úspěch. A když viděl, že v tomto případě přírodu neporazil, jednoduše přestal o Davidovi psát. Případ se podařilo zamést pod koberec, časem však pravda vyšla najevo a Money byl před svou smrtí odborně zdiskreditován. To však už nebylo nic platné Davidovi, který ve věku necelých 40 let spáchal sebevraždu – po mnoha letech bojů s depresemi a neuspořádaným životem.

Vina za rozbitou hračku

Zdánlivě drsný experiment, který však nakonec dobře skončil, prováděli vědci z University of Iowa. Rozhodli se totiž prozkoumat, jak u dítěte dochází k prožívání viny, jež by se měla vyvíjet kolem druhého roku života. Dvou- a tříletým batolatům tedy dali na hraní panenku, která se však po chvíli sama od sebe rozpadla. Dítě za nic nemohlo, přesto v tu chvíli přišel dospělý, jenž kladl batoleti rozbití hračky za vinu a dlouhou minutu jen stál a mlčel. Většina dětí tento tlak nevydržela, uhýbala pohledem a plakala: vina na ně zapůsobila opravdu silně.

Naštěstí však alespoň v tomto případě měli vědci rozum a nenechali experiment skončit traumaticky. Dětem přinesli novou panenku a vysvětlili jim, že za rozbití panenky opravdu nemohou. Alespoň v 21. století jsou tedy etické standardy naplňovány mnohem důsledněji, což je potěšující; ale ještě v tom minulém to zjevně samozřejmostí vůbec nebylo.

Text: MS

Reklama
Reklama