Znáte bitvu u Washity? Uplynulo od ní rovných 150 let

Dne 27. listopadu 1868 prořízl mrazivé jitro na březích říčky Washita v dnešní Oklahomě třesk karabin věhlasné Sedmé kavalérie v čele s legendárním podplukovníkem Georgem A. Custerem.
Karabina Spencer model 1865 raze 56-50, kterou používala 7. kavalerie do roku 1870. Trubicová zásobník na sedm nábojů byl umístěn v pažbe.
Karabina Spencer model 1865 raze 56-50, kterou používala 7. kavalerie do roku 1870. Trubicová zásobník na sedm nábojů byl umístěn v pažbe.
Volné dílo

reklama

Indiánský náčelník Černý kotlík

Náčelník severoamerického indiánského kmene jižních Šajenů Černý kotlík patřil k lidem, jež důsledně dodržovali mírové vztahy s bílými. Velmi záhy totiž rozpoznal sílu bílého světa a toužil zajistit svým lidem šanci na přežití. Již v roce 1861 přijal podmínky nepříznivé smlouvy, vymezující jeho lidem životní prostor. Smlouvu však podepsal jen zlomek náčelníků a zcela ji odmítl šajenský elitní válečnický spolek tzv. Psích mužů (známější jako Psí vojáci), který s podobně naladěnými Arapahy, Kajovy a Lakoty rozséval smrt a zkázu mezi bělochy zaplavujícími jejich zemi. V napjaté atmosféře připravovaných odvetných úderů domobrany i vojenských složek hledal Černý kotlík v roce 1864 bezpečné místo pro vesnici i pomocí konzultací s politiky a armádními špičkami. Marně.

Náčelník Černý kotlík. V jeho táborech nacházeli útočiště mladíci vracející se z válečných výprav. Také u Washity byly nalezeny ukradené věci bílých osadníků.
Autor: Volné dílo Náčelník Černý kotlík. V jeho táborech nacházeli útočiště mladíci vracející se z válečných výprav. Také u Washity byly nalezeny ukradené věci bílých osadníků.

U Sand Creeku se pomstil za mrtvé osadníky plukovník Chivington a náčelník z brutálního masakru vyvázl jen zázrakem. Jako muž míru však nerezignoval a podepsal další dvě smlouvy. Američané je však nebyli schopni důsledně dodržet, což v kombinaci s dědictvím Sand Creeku ještě posilovalo odbojně naladěné skupiny. Během léta 1868 řádily zejména v Kansasu a v coloradském teritoriu. Jejich zvýšená aktivita vyburcovala velení armády k další odvetě.

Pronásledování rychle migrujících skupin válečníků v letním období však bylo problematické a nulové výsledky stály funkci velitele Missourské vojenské oblasti generála Hancocka. Jeho nástupce Sheridan pak dle nové strategie hodlal udeřit v zimě, kdy byla bojová aktivita indiánů nízká a byli trvale usazeni v zimních táborech.

Podplukovník  Custer

George A. Custer byl hrdina občanské války a opravdová hvězda své doby. Po skončení konfliktu zůstal věrný uniformě a tvrdým drilem dokázal vybudovat ze Sedmé kavalérie elitní jezdecký útvar. V říjnu 1867 byl sice za svévolné opuštění jednotky na rok suspendován, ale už v září následujícího roku opět povolán do služby. Pro kavalérii byl prostě nepostradatelný. Po připojení k regimentu ho okamžitě změnil ke svému obrazu. Založil plukovní band, každé švadroně přidělil určitou barvu koní, vytvořil útvar ostrostřelců a najal skupinu jedenácti zvědů z kmene Osagů, tradičních nepřátel Šajenů. 12. listopadu kolona pod velením generála Sullyho, tvořená jedenácti švadronami Custerovy 7. kavalérie, pěti rotami pěchoty a 450 vozy, zamířila do hlavního zásobovacího tábora Camp Supply umístěného asi sto mil jižně od Fort Dodge.

Vyhledat + zničit = masakr

Po šesti dnech dorazili do cíle, kde se připravili na další putování. Povzbudit je do Camp Supply přijel i samotný Custerův nadřízený a přítel generál Sheridan. Napětí mezi Sullym a Custerem vyřešil tím, že Sullyho odvolal a velení nad kolonou svěřil Custerovi. Ten 23. listopadu ve sněhové bouři vyrazil hledat vesnice nepřátelských indiánů. Dle strategie tří armádních proudů mu měli indiány natlačit do předpokládané oblasti střetu plukovník Evans z N. Mexika a major Carr z Colorada. Závěje a mráz v kombinaci s liduprázdnou prérií Oklahomy bez jediné indiánské stopy však postupně zvyšovaly frustraci podchlazených šesti stovek kavaleristů. Po třech dnech utrpení zastavili a Custer vyslal na průzkum jen malou skupinu jezdců pod vedením majora Elliota. Horlivý major skutečně narazil na asi den staré stopy snad 150 válečníků a ihned vyslal posla za Custerem. Ten rozhodl zanechat vozy pod ochranou na místě a nalehko jen s nejnutnější výbavou ihned vyrazit za Elliotem. Spojili se s ním kolem deváté večer 26. listopadu. 

V přísném režimu postupovali po stopách noční tmou dál. Žádné hlasité mluvení, zapalování dýmek, škrtání sirkami, žádné povely. Zcela vepředu byla dvojice zvědů, která četla stopy. Kolem druhé ráno Osagové ucítili kouř a kolona zastavila. Posléze objevili opuštěné ohniště a další známky přítomnosti indiánské vesnice. Custer při šeptem vedené poradě rozdělil jednotku na čtyři části s přesně vymezenými úkoly. Sám v čele nejsilnějšího uskupení tvořeného čtyřmi švadronami, čtyřiceti ostrostřelci, osagskými zvědy a plukovním bandem hodlal zaútočit na čelo obklíčené vesnice jako první. Dle rozkazu se měli všichni zkusit nehlučně přiblížit k osadě, kterou tvořilo 51 týpí a zhruba 250 obyvatel. Jakmile se ocitli na pozicích, zakázal Custer i přešlapovat na místě, neboť zmrzlá krusta na povrchu asi třiceticentimetrové vrstvy sněhu vydávala charakteristický křupavý zvuk. Modrokabátníci se choulili k sobě zachumlaní do kabátů a přemítali, co je čeká.

Útok

S rozedněním se připravili k útoku a odložili kabáty a torny. Kapela už chtěla na Custerův pokyn spustit bojový song pluku Garry Owen, když náhle z indiánské vesnice zazněl výstřel. Indiáni je sice odhalili, ale příliš pozdě. Zazněla polnice, muzikanti spustili a ozval se jásot modrokabátníků řítících se mezi stany.

Spící válečníky výstřel probudil a rychle se chopili svých zbraní. Mnozí vyběhli z týpí a polonazí hledali opěrné body pro zahájení odvetné palby. Vojáci pálili mezi stany na všechno co se pohybovalo. Indiáni palbu zdatně opětovali a kavaleristé brzy poznali, že v sedlech koní nebudou schopni úspěšně soupeřit s válečníky schovanými za stromy nebo na březích potoka. Mnozí sesedali a zahájili pěší styl boje. Přesnou střelbou ze sedmiranných karabin Spencer brzy vyčistili hnízda odporu a bitva se zdála být rozhodnutá. Válečníků v okolí vesnice však překvapivě přibývalo. Custer se znepokojením pozoroval dalekohledem rojení indiánů na okolních kopcích. Co se děje? Neváhal, nechal shromáždit 53 zajatých žen a dětí a zavolal tlumočníka. V jednom ze stanů proběhl rozhovor s několika indiánkami. Custer se dozvěděl, že zaútočil na tábor náčelníka Černého kotlíka, ale podél řeky ve zhruba třicetikilometrovém pásu tábořilo větší množství  různých kmenů. Vítězství se tak brzy mohlo změnit v katastrofu. Bylo rozhodnuto vše spálit a postřílet 775 indiánských poníků. Shořelo ošacení, výzbroj, týpí, úplně všechny prostředky k životu. Jedno týpí si Custer nechal jako suvenýr. Za prchajícími obyvateli vesnice vyrazil major Elliot s devatenácti muži, ale asi po třech kilometrech byl obklíčen válečníky stahujícími se k místu bitvy z okolních táborů. Všichni vojáci padli a zvláště Elliotovo tělo bylo výrazně zohaveno.

Ústup od Washity, vepředu zajaté ženy a děti
Autor: Volné dílo Ústup od Washity, vepředu zajaté ženy a děti

Rychle pryč!

Custer se musel rychle rozhodnout a zvolil na první pohled sebevražedný plán. Vyjel opět východně přímo ve směru dalších vesnic. Věřil, že bojovníci pozvolna obklopující jeho pozici ve stále silnějších počtech otočí své koně a budou prchat k táborům, aby ochránili ženy a děti. A ti skutečně uvěřili Custerovu manévru a v obavách o osud svých vesnic otáčeli koně a tryskem je hnali zpátky. Asi po hodině Custer změnil směr postupu a kolona prudce zatočila na sever k místu, kde ve volné prérii zanechali vozy se zásobami. Tento geniální tah skutečně vyšel! Dle novějších studií Custer údajně použil zajaté ženy a děti jako lidské štíty, když je umístil do čela postupující kolony.

Triumfální návrat

Do hlavního zásobovacího tábora dorazila Sedmá kavalérie 2. prosince 1868 za jasného a krásného dne. Plukovní kapela vyhrávala Garry Owen a v čele tělesa rychle kroužili indiánští zvědové mávajíce zbraněmi a ukořistěnými skalpy. Custer v čele všech zajatců oděn do svého jelenicového obleku s třásněmi s hustým plnovousem a kožešinovou čapkou na hlavě, zářil štěstím. Nadšený Sheridan bitvu na Washitě označil jako nejdokonalejší a nejúspěšnější akci proti indiánům. Přímo v bitvě padl pouze poručík Hamilton a čtrnáct mužů bylo zraněno. Zajištěno bylo 47 pušek a 35 revolverů, velké množství prachu a olova, válečných seker a kyjů, bizoních kůží, šípů, tabáku a sušeného masa. Osud Elliota a jeho mužů byl zatím neznámý. Indiáni ovšem utrpěli výrazné ztráty. Zahynulo 103 osob a Custer taktně pomlčel, že válečníků nebylo ani třicet. Na druhé straně i odrostlejší děti nebo ženy dokázaly střílet a mohly být pro vojáky nebezpeční. Tak vysoký počet zabitých žen a dětí ovšem spíše zaváněl masakrem než regulérní bitvou.

Tragické osudy hlavních protagonistů

Černý kotlík se ještě marně snažil 20. listopadu uzavřít ve Fort Cobb další mírovou smlouvu. Plukovník Hazen však nebyl k tomuto aktu zplnomocněn. Do vesnice u Washity se náčelník vrátil večer 26. listopadu, aby se přesně po čtyřech letech opět probudil do zlého snu. Ráno se ve strašném zmatku snažil uprchnout i se svou ženou, kterou posadil před sebe na koně, ale vojenská kulka usmrtila oba a jejich zasažený mustang padl do sněhové závěje v krkolomném pádu. K mrtvému náčelníkovi poklekl zvěd z kmene Osagů a zkušenými tahy skalpovacího nože odřezal cennou trofej. Ve sněhu u Washity skončil v kaluži krve sen o míru pro jeho lid. Když plukovník Carr rozprášil v červenci 1869 vesnici významného vůdce Psích mužů Vysokého býka, byla vojenská aktivita jižních Šajenů v Kansasu a coloradském teritoriu zlomena. Někteří však nekapitulovali a podpořili bojující severní bratry a další nezkrotné v čele s Lakoty. O osm let později se u Little Bighornu pomstili a Custer se stal legendou.
 
Text: Vladimír Škuta

reklama

reklama