Výročí 9. června 1970: Tragédie dolu Dukla, který zatopila povodňová vlna. Výsledek – 34 mrtvých

Když na povrchu zaprší, v dole se můžete utopit.
Tak to vypadá dole v dole
Tak to vypadá dole v dole
Pixabay

Jakkoli je jižní Morava brána jako kraj zemědělský, nacházela se tady i práce pro povolání, které by člověk hledal spíše na Ostravsku. Od roku 1842 se v lignitových dolech u Šardic na Hodonínsku těžilo uhlí. V začátcích se, podobně jako všude jinde, těžilo pomocí křižáků, ke kterým se později přidal střelný prach. Chodby osvětlovaly zprvu olejové lampičky, aby je později vystřídaly lampy karbidové. Dvanáctihodinová směna byla přerušena hodinovou přestávkou. Až po roce 1860 se šachta pomocí parního stroje zmodernizovala a k základní dopravní mechanizaci vozíků bylo zavedeno i čerpání vod výtlačným potrubím. Problémy s vodou byly na šachtě odjakživa.

Těžit po odčerpání vod se začalo od r. 1913, ale jen do r. 1922, kdy pro nedostatek odbytu a nerentabilnost byla těžba přerušena. Příčinou bylo i velmi nákladné odvodňování a drahá doprava uhlí z dolu do Kyjova, poněvadž stavba lanovky ani stavba úzkokolejné dráhy se neuskutečnila. Tak byl důl dalších 17 let pod vodou. V r. 1939 zakoupila šardický důl firma Baťa, a.s. ve Zlíně a téhož roku se začalo z jeho odvodňováním. Provoz pak byl zahájen r. 1940, k dolu byla zbudována betonová silnice a postavena dřevěná třídírna uhlí,“ udává na svých stránkách obec Šardice

I když čas od času šachta přinášela zranění (výjimečně i smrtelná), nejhorší tragédie přišla 9. června 1970. Nešlo ani o výbuch plynů či průsak důlních vod či zával. Smrt 34 horníků přinesla průtrž mračen.

Ten den, bylo to úterý 9. 6., bylo celkem teplé počasí, vál jihovýchodní vítr a tvořily se kupovité mraky, schylovalo se k bouřce,“ vzpomíná Jaromír Cyroň v dokumentu Šardice 1970 odvysílaném v cyklu Osudové okamžiky. Podle jeho vzpomínek trvala průtrž mračen 2,5–3 hodiny. Lokální povodeň způsobená přívalovou vlnou si jako první oběť vybrala tříletou holčičku v Kyjově Borčicích.  

Zatímco nahoře se hromadila voda a Šardický potok se měnil v jezero, dole v dole byl přerušen přísun elektrického proudu, což v praxi znamenalo tmu a ztichlé ventilátory. Voda se vlivem eroze špatně zvolených zemědělských postupů začala dostávat do dolu kvůli narušení nadloží těžebních polí. Nastala smrtící situace, o které v danou chvíli ještě nikdo nevěděl. Došlo k průvalu a chodbami se začal řinout rychlý bahnotok. Podle tehdejšího zpravodajství dorazily na místo desítky záchranářů, byť těm, kteří v posledních minutách stihli vyfárat, bylo jasné, že chybějících 34 lidí už se živé zachránit nepodaří. Lignitová sloj byla vyrubána v 18 metrech.

Stavěšickým potokem protékalo za normálního stavu asi 0,028 m3 vody za sekundu. Po průtrži se náhlou záplavovou vlnou potok rozvodnil tak, že průtok v době havárie byl asi 100 m3/s. Průtok přesáhl maximální „velkou vodu“ za posledních 100 let zhruba desetinásobně. Voda se valila celým údolím v šířce 96 m,“ popisuje situaci server Zdař Bůh. Poslední oběť, tělo Jindřicha Cveka, se povedlo najít a vyprostit až více než 4 měsíce po tragédii. Ten den dolů sfáralo 110 lidí, takže o život přišla více než čtvrtina z nich.

Přeživší se shodují v tom, že největší dík za všechny si zaslouží Jindřich Cvek a Svatopluk Sotolář, kteří vnikající vodu oznámili na dispečink. Nezazmatkovali, ani se nedali v panice na útěk, ale nejprve vše nahlásili,“ napsal před lety Zdeněk Šmýd v Hodonínském deníku. Nedá se psát ani o lidském šlendriánu, svádět havárii na komunistický režim či kapitalistické imperialisty. Byla to událost, za kterou může příroda a která se čas od času stane. To ale nic nemění na tom, že z lidského hlediska šlo o tragédii, která si zaslouží připomenout.

Text: Topi Pigula

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama