Výročí 9. 9. 1850 – Howlandův ostrov dostal své jméno

Neobydlený ostrov uprostřed Pacifiku

Dnes neobydlený korálový atol najdeme jakoby ztracený uprostřed Tichého oceánu nedaleko rovníku zhruba 3100 km od Honolulu a přibližně v polovině vzdálenosti mezi Austrálií a Havají. Ostrov je v současné době pod správou USA a patří mezi tzv. nezačleněná území Spojených států amerických. Na území celého ostrova a navíc ještě na dalších 130 km2 mořského dna byla vyhlášena přírodní rezervace Howland Island National Wildlife Refuge s cílem chránit v pravdě unikátní ekosystém.

Okénko do historie velkých plánů

Zbytky stezek a drobné nalezené artefakty poukazují na skutečnost, že ostrov navštěvovali již polynéští mořeplavci. Nicméně když se u něj objevily v první polovině 19. století velrybářské lodě, byl již neobydlený. Vůbec první zmínku o tomto ostrovu najdeme v lodním deníku kapitána George B. Wortha z roku 1822 a až do roku 1842 nesl ostrov jeho jméno. Nicméně o existenci ostrova věděl jen málokdo a postupně docházelo k jeho „znovuobjevování“. Definitivní tečku nad nejistotou objevitele a hlavně názvu ostrova udělal před 177 lety 9. září 1842 kapitán lodi Isabella George E. Netcher, který opuštěný ostrov pojmenoval po plavčíkovi, který jej zahlédl jako první. Od té doby se ostrovu říká Howlandův.

Nakálené poklady

Mohlo by se zdát, že neobydlený ostrov, jehož nevyšší bod vyčnívá pouhých 6 metrů nad úroveň mořské hladiny nebude nikoho zajímat. Opak je ale pravdou. 18. srpna 1856 byl Kongresem Spojených států amerických přijat tzv. Guano Islands Act, který prohlásil guáno, nebo chcete-li nahromaděný ptačí trus, za strategickou surovinu a vyzval své občany, aby zabírali každý ostrov, který ještě není ve vlastnictví jiného státu. Odměnou pro objevitele měl být příslib výnosu z těžby. Guano bylo tehdy důležitou surovinou k výrobě nejen dusíkatých hnojiv, ale zejména střelného prachu. Není tedy divu, že i malý Howlandův ostrov se stal středem zájmu USA, jež ho prohlásily za své území již v roce 1857. V druhé polovině 19. století se tu těžbou guana zabývaly nejen americké, ale i britské firmy.

Itascatown

Druhá polovina třicátých let minulého století přinesla další zajímavý a silný příběh v historii ostrova. V roce 1935 totiž došlo ke zcela vážně míněnému pokusu o kolonizaci ostrova, kdy zde byli vysazení první 4 absolventi vojenské Chlapecké školy Kamehameha z havajského Honolulu. Celá akce byla absolventům původně představena jako vědecká expedice zaměřená na studium zdejší fauny a flory. Jaké však muselo být překvapení mladých mužů, když jim kapitán lodi oznámil: „Vaše jména vstoupí do historie! Na ostrově vybudujete osadu a postavíte letiště, které se stane důležitým a strategickým bodem pro letadla letící na linkách mezi Kalifornií a Austrálií.“ Nedaleko západní pláže postupně vznikla osada Itascatown, kde stálo šest dřevěných domů a několik stanů. Název osady byl inspirován jménem lodi, která sem osadníky přivezla a zabezpečovala pro ně spojení s okolním světem. Kolonisté dostali velké zásoby konzervovaných potravin a pitné vody, která na ostrově úplně chybí. Většinu času trávili rybolovem, budování osady a hlavně čištěním přistávací plochy pro letadla. Nutno ještě dodat, že podobné projekty byly realizovány ještě na dalších čtyřech ostrovech v Pacifiku.

Místo, kam nedoletěla Amelie Earthartová

Příběh ostrova je spojen i s legendárním, leč tragickým letem kolem světa americké pilotky Amelii Earhartové a jejího navigátora Freda Noonana v roce 1937. Její letadlo úspěšně odstartovalo v letiště v Lee na Nové Guineji a když se přiblížilo k Howlandovu ostrovu, na němž mělo naplánováno mezipřistání a doplnění paliva, zachytila vysílačka na ostrově jeho rádiové vysílání. K ostrovu však letadlo nikdy nedoletělo. K tragické nehodě došlo dřív, než mohlo přistát.

Osada Itascatown byla zničena během japonského náletu 8. ledna 1941. Zkázu dokonal útok japonské ponorky o dva dny později. Útok přežili jen dva osadníci, kteří byli evakuováni 31. ledna 1942. Z popisu očitých svědků z první poloviny čtyřicátých let minulého století vyplývá, že „… ostrov byl porostlý hájem nízkých a povětšinou uschlých stromů.“ Zatímco v roce 2000 popsali čelenové jedné z vědeckých výprav vzhled ostrova takto: „… jedná se převážně o pustou pláň korálového písku bez jediného stromu a jen s těžko rozeznatelnými ruinami osady Itascatown.“

Konec druhé světové války znamenal i konec kolonizace ostrova. Velkým problém se pro zdejší ekosystém staly kočky, které si sem přivezli osadníci. V osmdesátých letech minulého století zde byla vyhlášena přírodní rezervace se zvláštním režimem vstupu, pro nějž je třeba speciální povolení.

Ironie osudu

Odvážný plán vybudovat zde strategicky významné letiště selhal, i když osadníci svůj nelehký úkol opravdu splnili a letiště se třemi nezpevněnými přistávacími dráhami opravdu vybudovali. Letiště bylo pojmenováno po Jamesi Kamakaiwim, mladém Havajci, který zde strávil celkem tři roky svého života. Ironií osudu však zůstává fakt, že letiště nebylo nikdy použito a nepřistálo zde jediné letadlo. Během druhé světové války se stalo terčem japonských náletů a nakonec díky přírodním živlům zmizelo úplně. Na území bývalé osady Itascatown dnes stojí jen jasně bíle natřený denní maják, jenž je viditelný ze vzdálenosti několika mil. Text David Hainall