Výročí 7. 9. 1936 – vyhynul vakovlk tasmánský

Země přišla o další unikátní živočišný druh – vakovlka. Oživení se nepovedlo.
FOTO: Wikimedia Commons
FOTO: Wikimedia Commons
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Vakovlk – vačnatý vlk

Vačnatci jsou prastará a jedinečná skupina savců, jejich mláďata se rodí ve velmi raném stadiu vývoje a ten pak dokončují ve speciálním vaku na břiše matky, kde z mléčných bradavek sají mateřské mléko.

Vakovlk tasmánský (Thylacinus cynocephalus) žil na území dnešní Austrálie, Tasmánie a na Nové Guinei. Díky typickým a nezaměnitelným pruhům na hřbetě a způsobu obživy jej známe i pod přezdívkami tasmánský tygr nebo tasmánský vlk.

Vakovlk se na Zemi objevil přibližně před 4 miliony lety v období pliocénu a z fosilních pozůstatků vyplývá, že v té době tu žily nejméně dva druhy. Jejich populace nikdy nebyla veliká a nejspíš se po celou dobu své existence potýkala s problémy a potácela se na hraně přežití.

První doklady o lidských setkáních s vakovlkem můžeme najít na rytinách a jeskynních malbách starých Aboriginců, jejichž stáří datujeme do období přibližně 1000 let př. n. l. Spekuluje se o tom, že první Evropanem, který se s vakovlkem setkal, byl Abel Tasman, který objevil ostrov, jež dnes nese jeho jméno – Tasmánii – a přistál u jeho břehů. V lodním deníku je zmínka o pozorování  stop „divokých zvířat s drápy jako tygr“. Další zmínku najdeme v deníku Marc-Joseph Marion du Fresne, který k ostrovu Tasmánie doplul v roce 1172 a popisuje pozorování podivné „tygří kočky“. Ovšem první nezpochybnitelné pozorování učinil až přírodovědec Jacques Labillardière 13. května 1792. První systematický vědecký popis unikátního zvířete publikoval v roce 1808 George Harrison. Stalo se tak pět let po osídlení ostrova.

Zkouška z vakovlka

Britský zoolog, etolog a biolog Richard Dawkins vzpomíná na zkoušku ze zoologie na univerzitě v Oxfordu a zároveň dává návod, jak vakovlka bezpečně poznat:

Od psa ho lze snadno rozeznat podle pruhů na hřbetě, ale jeho kostru už tak snadné odlišit není. Studenti zoologie v Oxfordu museli v rámci závěrečné zkoušky rozeznat 100 zoologických objektů. Brzy se rozneslo, že když někdo dostal „psí“ lebku, s jistotou to byl vakovlk, a to proto, že něco tak zřejmého jako lebka psa musel být chyták. Jeden rok pak zkoušející, budiž jim to ke cti, napálili studenty nadvakrát a dali jim skutečnou psí lebku. Pokud vás to zajímá, tak je nejsnadněji rozeznáte podle dvou nápadných otvorů v kosti patrové, které jsou typické pro vačnatce obecně.“

Kromě zmíněných znaků, které Dawkins uvádí, víme, že vakovlk opravdu připomínal velkého psa s krátkými žlutohnědými chlupy a jakoby ztuhlým ocasem, jenž z těla vybíhal pod podobným úhlem jako u dnes žijících klokanů. Poněkud zvláštní držení těla a celkové chování vedlo první pozorovatele k přirovnávání k hyenám. Na hřbetu, zadní části těla a ocase měl 13 až 21 výrazných tmavých pruhů, jež stojí za jeho tygří přezdívkou. Dospělý jedinci vážili něco mezi 20–30 kg a dorůstali obvykle délky těla kolem 100–130 cm s ocasem dlouhým kolem 60 cm. Výška těla v kohoutku se pohybovala kolem 60 cm. Pohlavní dimorfismus nebýval nijak výrazný, přesto můžeme říci, že samci byli obvykle větší a mohutnější než samice.

O způsobu života toho mnoho nevíme. Jasné však je, že vakovlk byl pravým masožravcem, predátorem, který stál na vrcholu potravní pyramidy. Měl svalnatý žaludek, který mu umožnil najednou přijmout velké množství potravy. Lze se domnívat, že na jeho jídelníčku byli hlavně menší druhy klokanů, vombati, různí ptáci nebo třeba possumové.

Dlouhý příběh konce

Populace vakovlka se na pevninské Austrálii dostala na pokraj vyhynutí pravděpodobně někdy před 2000 lety. Na Nové Guinei to bylo nejspíš i dříve. Na základě nalezených jeskynních maleb z tohoto a mladšího období můžeme usuzovat, že za postupným úbytkem populace je systematický lov vakovlka pro maso. Úplné vyhynutí bývá připisováno vzrůstu populace psa dingo, který pro vakovlka představoval přímého potravního konkurenta.

V Tasmánii přežila populace vakovlka až do 30. let minulého století. V té době se na ostrově usadili první osadníci, kteří se živili chovem ovcí. Nejrozsáhlejší pozemky vlastnila na ostrově společnost Van Diemen's Land Company, která až do roku 1909 vyplácela za každého uloveného dospělého jedince vakovlka jednu libru a za mládě činila odměna 10 šilinků. Z úředních záznamů vyplývá, že od roku 1830 do roku 1909 bylo vyplaceno 2184 odměn. Právě tento systematický lov nejspíš stojí za vyhubením tohoto živočicha. Dalšími příčinami byly bezpochyby změny přirozeného prostředí a úbytek lovených druhů živočichů.

První marný pokus o záchranu tohoto unikátního živočicha učinil Tasmánský poradní výbor v roce 1928, když doporučil přísnou ochranu zbývajících jedinců a jako vhodný prostor pro jejich přežití určil západní pobřeží Tasmánie. Bylo však už příliš pozdě. Jednoho z posledních ve volné přírodě žijících vakovlků ulovil 6. května 1930 farmář Wilf Batty. O tři roky později se Eliasi Churchillovi podařilo odchytit nejspíš úplně posledního zástupce tohoto druhu a umístit ho v ZOO v Hobartu. Benjamin, jak se mu přezdívalo, přežil ještě tři roky a právě dnes si připomínáme smutné výročí jeho skonu. V roce 1996 vyhlásila Austrálie 7. září dnem ohrožených druhů.

I když se i v následujících letech objevovaly zprávy o nepotvrzených pozorování ve volné přírodě, přežití vakovlka se nikdy nepodařilo s jistotou prokázat. I s ohledem na probíhající intenzivní výzkum a pátrání byl vakovlk až do osmdesátých let minulého století veden na seznamu ohrožených druhů a i dnes ho některé organizace stále považují za „pravděpodobně vyhynulého“.

Snahy o vzkříšení

Australské muzeum v Sydney zahájilo v roce 1999 kontroverzní projekt, jehož cílem bylo naklonování vakovlka. Projekt rozdělil vědeckou obec na dva nesmiřitelné tábory. Hlavní propagátor Mike Archer byl dokonce v roce 2002 nominován na anticenu „Bent Spoon Award“, kterou Australští skeptici udělují za nejsměšnější pseudovědecký počin.

Ke konci roku 2002 vědci dosáhli prvního částečného úspěchu, když se jim pomocí metody PCR podařilo z dochovaných těl namnožit část DNA. V dubnu 2005 byla dokončena mezinárodní databáze exemplářů vakovlka (International Thylacine Specimen Database). Cílem tohoto projektu bylo získat přehled o soukromých i muzejních sbírkách. Zajímavé je, že podle tohoto seznamu i v českých muzejních sbírkách najdeme odkaz na tohoto unikátního savce. V Zoologickém muzeu v Protivíně mají jeho lebku, v Národním muzeu jednoho vycpaného jedince a Karlova univerzita vlastní jeho embrya.

V roce 2008 se vědcům z Melbournské a Texaské univerzity podařilo získat další funkční část DNA ze vzorků získaných ze 100 let starých jedinců naložených v etanolu. Ve stejném roce se jiné skupině vědců podařilo získat tzv. mitochondriální DNA. Výsledky vědecké práce byly o rok později publikovány v časopise Genome Research.

Jak to bude dál, je otázka. Podaří se naklonovat nového vakovlka tasmánského, nebo se potvrdí stále nepodložené zprávy o jeho pozorování ve volné přírodě? Podle některých odhadů by totiž v Tasmánii mohlo stále skrytě přežívat až 300 kusů vakovlka tasmánského. Nezbývá nám tedy nic jiného než čekat a nechat se překvapit výsledky vědeckých snah a pozorování.

Text: David Hainall

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama