Výročí 7. 10. 1847 – narodil se Emil Holub, muž, který zmapoval Viktoriiny vodopády

Co všechno nevíme o Emilu Holubovi? Třeba jaké měl nemoci? A proč nedorazil do Káhiry?
Emil Holub, objevitel Viktoriiných vodopádů
Emil Holub, objevitel Viktoriiných vodopádů
Wikimedia Commons
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Před 171 lety se narodil legendární cestovatel, kartograf a etnograf Emil Holub. V jižní Africe strávil celkem 11 let.

Lékař, který chtěl být archeologem

Emil Holub se narodil před 171 lety 7. října 1847 v Holicích. Jeho otec byl lékař a dokázal svému synovi vytvořit ideální podmínky pro studium. Od malička se zajímal o cestování a kartografii. Ve světle dalších událostí a životních kroků se zdá, že to byl právě David Livingstone, jenž ho skrze svůj cestopis inspiroval a nepřímo tak formoval českou cestovatelskou legendu. Už během gymnaziálních studií, které dokončil na německém gymnáziu v Žatci, se intenzivně zajímal o přírodní vědy a archeologii. Měl v plánu své milované obory podrobit dalšímu, tentokrát univerzitnímu studiu, nicméně zřejmě na nátlak a přání otce začal nakonec studovat na lékařské fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity. Studia ukončil úspěšným absolutoriem dne 24. února 1872, a tak mohl být doktor právem pyšný na na doktora medicíny, který mu přibyl do rodiny.

První africká mise a zrod cestovatelské legendy

Známé přísloví říká: „Za vším hledej ženu,“ ale v případě Emila Holuba a jeho první cesty do jižní Afriky to neplatí. Za skoro vším, kromě ohromné Holubovy píle a cílevědomosti, musíme nejspíš hledat filantropa a mecenáše Vojtěcha Náprstka. I díky tomuto muži mohl Holub nedlouho po promoci 18. května 1872 odjet na svou první, sedm let trvající expedici.

Emil Holub přistál 8. července 1872 v Port Elizabeth, kde mu rakouský konzul Adler vyjednal lékařskou praxi v evropských rodinách. Netrvalo však dlouho a hned 26. srpna Holub mění adresu a odchází do města Dutoitspan, dnešního předměstí Beaconsfield v Kimberley, a pracuje jako lékař pro zdejší komunitu hledačů diamantů.

V březnu roku 1873 dostal nabídku místních lovců účastnit se dvouměsíční cesty do nitra africké divočiny. Tyto cesty na území bečuánského kmene nesly honosné označení „vědecké safari“, nicméně se nejednalo o nic jiného než o bohapustý lov pro zábavu. Ke cti Emila Holuba je potřeba říci, že během této cesty shromáždil rozsáhlou přírodovědnou sbírku, kterou pak ve dvaceti bednách odeslal Náprstkovi do Prahy.

Holubovi ale pochopitelně nestačila jen jedna objevná expedice. Začátkem listopadu 1873 zorganizoval výpravu zaměřenou na sběr etnografického materiálu. Prozkoumal východní okraj pouště Kalahari a dostal se až do Šošongu, centra kmene Bamangwatů. Další cesta trvala více než rok a během ní spatřila světlo světa podrobná mapa Viktoriiných vodopádů. Spřátelil se se Sipopem, králem kmene Loziů, který mu poskytl prostředky a materiál pro nebezpečnou plavbu po Zambezi. Plavba však skončila tragédií, při níž zahynulo několik domorodých veslařů a Holub přišel o velkou část sbírek i cestovní deník.

Holub vzpomíná, že tento emotivně silný zážitek stál za jeho rozhodnutím vrátit se domů. Na cestu se vypravil 5. srpna 1879 a do Prahy dorazil 18. října téhož roku. Téměř okamžitě začal psát články a přednášet po celém Rakousko-Uhersku. Na Střeleckém ostrově v Praze uspořádal velkou výstavu a následovalo vydání jeho cestopisu, který nazval „Sedm let v jižní Africe – příhody, výzkumy a lovy na cestách mých od polí diamantových až k řece Zambesi (1872–1879)“.

Druhá a poslední cesta do Afriky

Pro svůj odvážný plán druhé cesty do Afriky získal nejen podporu veřejnosti, ale i císařského dvora. Za cíl si Holub stanovil projít celým africkým kontinentem z Kapského města do Káhiry. Na cestu do Kapského města vyplul 22. listopadu 1883. Kromě manželky Růženy Holubové jej doprovázelo šest společníků, které si vybral v konkurzním řízení. Jména jeho vítězů se zachovala. Jednalo se o Josefa Špírala, Antonína Halouska, Osvalda Söllnera, Karla Bukače, Ignáce Leebeho a Jánose Feketeho. Jak už to bývá, expedice se neobešla bez komplikací a nepříjemností, jež vyústily v neúspěch. Navzdory plánům a prohlášením se výprava nikdy do Káhiry nedostala.

Josef Špíral a Karel Bukač se nakazili malárií a zemřeli nedaleko Viktoriiných vodopádů. Antonín Halouska velmi vážně onemocněl, nemohl pokračovat v cestě přes území bojovných Mašukulumbů a musel se vrátit domů. Emil Holub a jeho doprovod, byli vůbec prvními Evropany, kteří území tohoto kmene navštívili. Dnes bychom řekli, že se jednalo o velký úspěch, který ale zároveň byl hlavním důvodem konce celé expedice. 2. srpna 1886 totiž bojovníci kmene Mašukulumbů přepadli Holubův tábor, zabili Osvalda Söllnera, ukradli podstatnou část zásob, vybavení a zničili i část sbírek a deníkové záznamy. Výprava byla donucena k ústupu na územní kmene Tongů. Ignáce Leeba navíc napadl levhart a Holub s ženou vážně onemocněli. Výprava tím vlastně skončila. Na konci září roku 1887 se vrátili do Čech.

Holub vystavovatel

Přes všechny nesnáze a komplikace dokázal Emil Holub přivést pozoruhodnou sbírku etnografických a přírodovědných exponátů, kterým se dostalo ocenění ve vědeckých kruzích v celé Evropě. V Praze a ve Vídni uspořádal dvě velké výstavy, které zhlédlo neuvěřitelných 190 000 lidí. I ze své druhé cesty napsal cestopis „Druhá cesta po Africe – Z Kapského Města do země Mašukulumbů“. Své rozsáhlé sbírky nakonec musel rozprodat nebo darovat evropským muzeím a vzdělávacím institucím. Nepodařilo se mu totiž získat adekvátní prostory k jejich umístění. Navíc se na jeho zdravotním stavu stále více projevovaly prodělané tropické nemoci. V letech 1894–1896 ještě žil a přednášel v USA, ale plánovanou třetí výpravu do Belgického Konga již nikdy neuskutečnil. Zemřel ve Vídni 21. února 1901 ve věku 54 let.

Cestovatel Emil Holub se stejně jako David Livingstone stal legendou a inspirací pro příští generace objevitelů, výzkumníků a dobrodruhů, kteří se vydávali a stále vydávají na své cesty do nitra afrického kontinentu.

Text: David Hainall


 

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama