Výročí: 5. 10. 1936 se narodil poslední československý a první český prezident Václav Havel

Osobnost Václava Havla dodnes vzbuzuje silné emoce.
Václav Havel a Miroslav Zikmund
Václav Havel a Miroslav Zikmund
Foto: Topi Pigula
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Václav Havel alias Ferdinand Vaněk

Jak moc kličkoval disent před komunistickou StB a zároveň o jak velkou osobnost v případě Václava Havla šlo, ukazuje nenápadný inzerát. Vedle Havlovy fotografie tam je blahopřání k narozeninám, jen to jméno nějak nesedí. Ferdinand Vaněk z Malého Hrádku byl pro danou chvíli Havlův pseudonym a Malým Hrádkem je míněn Hrádeček (do roku 1950 Silberštejn), malá ves na Trutnovsku, nacházející se v lesích pod zříceninou hradu Břecštejn. Ano, je to tentýž Hrádeček, kde Havlovi vlastnili nemovitost a trávili tam volné chvíle. Zde také v důsledku dlouhodobé nemoci 18. prosince 2011 zemřel. Ale pojďme na začátek. Pointou toho celého je, že inzerát vyšel v Rudém právu, deníku vydávaném Ustředním výborem KSČ.

Fiktivní přání k narozeninám Václava Havla
Autor: archiv Fiktivní přání k narozeninám Václava Havla

Narozen mezi intelektuály

Ne vždy mělo slovo „intelektuál“ či „vzdělanec“ mírně negativní konotaci. V době narození Václava Havla, tedy 5. října 1936, se vzdělání považovalo za devízu a za vstupenku do prosperující části společnosti. Z tohoto úhlu pohledu měl (pomiňme, že šlo o dobu schylující se k 2. světové válce a následnému komunistickému zastavení společenského rozvoje) malý Vašík dobře rozdané karty. Patřil do bohaté pražské podnikatelské a intelektuálské rodiny, které „vládl“ Václav M. Havel (1897–1979), jeho matkou byla Božena Havlová, rozená Vavrečková (1913–1970) a dědečkem československý diplomat Hugo Vavrečka. Není proto divu, že se z něj nestal dělník, ale esejista. Po válce vystudoval elitní internátní soukromou školu, stejnou, kterou navštěvoval například i Miloš Forman, kde se rozvíjel jeho literární talent. Ovšem v roce 1950 došlo k uzavření školy komunisty. Jakožto dítě „buržoazního původu“ měl následně problém s vystudováním střední školy, kterou nakonec absolvoval večerně. Ironií osudu je, že i když se komunisté snažili, aby nezískal vysokoškolské vzdělání, byl posléze na vysokoškolské přednášky zván na prestižní světové univerzity a jeho busta mimo jiné zdobí prestižní Columbia University v New Yorku.

Havel literární

Dříve, než se stal Václav Havel posledním československým (období let 1989–1992) a prvním českým (1993–2003), se proslavil jako spisovatel a dramatik. I když u nás byla jeho literární tvorba potlačována, v zahraničí se stal uznávanou veličinou, což se mimo jiné odrazilo v získání Velké rakouské státní ceny za evropskou literaturu (1968) a v New Yorku obdržel cenu Obie za hry Vyrozumění (1969) a Ztížená možnost soustředění (1970). Jakkoliv je ve světě známá jeho literární tvorba, rozhodně by neměl zapadnout (ne)obyčejný dopis, který napsal tehdejšímu komunistickému prezidentovi Gustavu Husákovi. Odpovědi se sice nikdy nedočkal, nicméně vzhledem k tomu, že se jednalo o dopis otevřený a nikoliv soukromý, dozvědělo se o něm, zejména v disidentských kruzích, poměrně značné množství lidí. Mimo jiné se v něm píše

Vzniká ovšem otázka: čeho se lidé vlastně bojí? Procesů? Mučení? Ztráty majetku? Deportací? Poprav? Zajisté nikoliv: tyto nejbrutálnější formy nátlaku společenské moci na občana naštěstí – aspoň v našich podmínkách – odnesla historie. Dnešní nátlak má formy jemnější a vybranější, a i když i dnes existují politické procesy (jejichž mocenská zmanipulovanost je každému známa), reprezentují už jen hrozbu krajní, zatímco hlavní váha je přenesena do oblasti nátlaku existenčního… není totiž u nás občana, který by nemohl být existenčně (v nejširším slova smyslu) postižen; každý má co ztratit, a každý má tudíž důvod ke strachu. Škála toho, co může člověk ztratit, je bohatá: od nejrůznějších výsad vládnoucí vrstvy a všech zvláštních možností plynoucích z moci přes možnost klidné práce, postupu a výdělku v zaměstnání, přes možnost vůbec pracovat ve svém oboru, přes možnost studia, až k možnosti žít aspoň na tom stupni omezené právní jistoty jako ostatní občané a neocitnout se v oné zvláštní vrstvě, pro kterou neplatí ani ty zákony, které platí pro ostatní, totiž mezi obětmi československého politického apartheidu. Ano, každý má co ztratit, i ten poslední pomocný dělník může být přeřazen na místo ještě horší a hůř placené, i jemu se může krutě nevyplatit, když na schůzi nebo v hospodě řekne svůj pravý názor.

Havel tak naprosto jasně rozkryl zrůdnost komunistického režimu, v němž i poslední pomocný dělník má co ztratit. Není divu, že se stal vedoucí osobností československého disentu a po pádu režimu v roce 1989 se po skutečném „tlaku z ulice“ stal po dlouhých desítkách let prvním nekomunistickým prezidentem.

Václav Havel v roce 1992 na Světovém ekonomickém fóru
Autor: World Ecomonic Forum Václav Havel v roce 1992 na Světovém ekonomickém fóru

Nejen amnestie

Václav Havel se rozhodl udělit plošnou amnestii, což v praxi znamenalo svobodu pro 23 000 vězňů, což bylo kritizováno nejen z kruhů policie. Ikonou tohoto rozhodnutí se stal sériový vrah Josef Slovák, který následně zabil další 4 osoby. „První vraždu spáchal 22. srpna 1978 v lesním porostu v Bratislavě-Železné Studienke. Obětí byla občanka Jugoslávie 21letá Blažica P., se kterou se náhodně seznámil ve vlaku. Vylákal ji do lesa a pokusil se o soulož. Protože se začala bránit a křičet, chytil ji za krk a uškrtil ji. Tělo odtáhl hlouběji do lesa a zakryl větvemi. Část oděvů na místě spálil a osobní věci zavražděné daroval přítelkyni. Z vězení byl za tuto vraždu propuštěn 10. března 1990,“ píše server kriminalistika.eu

Václav Havel v prezidentské funkci
Autor: International Monetary Fund Václav Havel v prezidentské funkci

Nejčastější kritika se na Havlovu hlavu ze strany jeho odpůrců dodnes sype za tzv. „humanitární bombardování“, přičemž historie tohoto sousloví má velmi zajímavý původ. Václav Havel podpořil bombardování letouny NATO na území bývalé Jugoslávie. V rozhovoru pro deník Le Monde ze dne 29. dubna 1999 mimo jiné řekl, že aktuální nálety a bomby nejsou vyvolány hmotným zájmem, ale jejich povaha je humanitární. Následně levicový politik Richard Falbr (mimochodem člen StB s pozitivním lustračním osvědčením) vytvořil zkratku „humanitární bombardování“, která se stala municí pro Havlovy kritiky. Vtipné na tom je, že Havel jakožto prezident měl minimální „vládnoucí“ pravomoci, ty patří parlamentu a vládě v čele s premiérem. Tehdejším premiérem byl shodou okolností současný prezident Miloš Zeman. Havel následně podpořil i invazi do Iráku, která byla motivována likvidací zbraní hromadného ničení, které ovšem nebyly nikdy nalezeny.

Václav Havel se stal ikonou pro jedny a zlobrem pro druhé. To nic nemění na faktu, že patří k mála českým osobnostem, jimž se dostalo „standing ovation“, tedy potlesku ve stoje v americkém Kongresu. Stal se prvním politikem ve státní funkci ze střední a východní Evropy, kterému se dostalo možnosti promluvit před oběma komorami Kongresu USA.

Text: Topi Pigula

Reklama
Reklama