Výročí 3. 11. 1793 Jak zemřela první feministka? Byla popravena 

Jsou to už celá staletí, co se se ženy snaží získat stejná právo jako jejich mužské protějšky. Boj pokračuje, ale v rámci feministického hnutí získala proslulost feministka Olympe de Gouges.
Potřebují ženy feminismus?
Potřebují ženy feminismus?
pixabay.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Feministka Olympe

Marie Gouze, jež si později změnila jméno Olympe de Gouges se narodila 7. května 1748 v Montauban na jihovýchodě Francie. Rodiče patřili do skupiny obyvatel, kterou bychom nazvali „nižší střední třída“, jelikož otec byl řezník, což znamenalo přístup k masu, zatímco matka vydělávala jako pradlena. Poměrně mladá byla provdána, nicméně její manželství netrvalo dlouho. Po roce manžel zemřel a Marie se se synkem Pierrem přestěhovala do Paříže a začala se angažovat v otázce lidských, nejen ženských práv. 

Otroctví černých

L’Esclavage des Negres byla hra, kterou Olympe de Gouges napsala a zabývala se v ní otázkou otroctví. Když došlo k Velké francouzské revoluci hlásající volnost – rovnost – bratrství, tak to vypadalo, že bude vyslyšen i hlas volající po zrovnoprávnění žen. Nic nebylo dál od pravdy. Revoluce sice přinesla barikády, Deklaraci práv občana a Svobodu vedoucí lid na barikády, což je asi nejsymboličtější obraz ženy s odhalenými ňadry namalovaný Eugènem Delacroixem. V reakci na Deklaraci práv občana sepsala de Gouges Deklarace práv ženy a občanky (Déclaration des droits de la Femme et de la Citoyenne). Původní „mužská“ deklarace brala za občana i ženu, nicméně nově přijatá ústava to tak jednoznačně neviděla. Fatální chybou byla kritika samotné revoluce – vzhledem k tomu, že se začalo s popravami jednotlivých členů znepřátelených revolučních frakcí. 

Poprava

Po roztržce jakobínů s girondisty vypukl teror, na jehož konci stála šibenice nebo gilotina. Sama Olympe de Gouges byla proti trestu smrti, což v praxi vyústilo i v její kritice proti popravě samotného krále Ludvíka XVI. Její politickou angažovanost a snahu začlenit ženu více do společnosti brali revolucionáři, kteří se dostali do čela země, jako útok nejen na podstatu rodící se Francie, ale i útok na sebe sama. Králova smrt pro ni byla velkým zklamáním a popudem k ještě silnější literární činnosti, která vyústila v její zatčení a její popravu pod gilotinou. V březnu 2004 po ní bylo pojmenováno jedno pařížské náměstí a dnes je to přesně 225 let od její popravy.
Text: Topi Pigula

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama