Výročí 19. 2. 1986 – na oběžnou dráhu se dostala první obydlená stanice ve vesmíru

Malý krok pro lidstvo, velký krok do vesmíru pro SSSR.
Stanice MIR 1
Stanice MIR 1
archiv NASA/JPL
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Vesmírné závody v druhé polovině minulého století měly své vítěze i poražené. Dnes si připomínáme 32. výročí vynesení prvního základního bloku Miru, který ve spojení s dalšími moduly vytvořil vůbec první dlouhodobě obydlenou stanici ve vesmíru. V následujících deseti letech bylo k základnímu bloku s názvem Mir připojeno ještě šest dalších. V roce 1987 to byl Kvant-1 a postupně následovaly Kvant-2, Kristall, Spektr, Priroda a konečně v roce 1996 i DM.

Mezinárodní vesmírná stanice
Mezinárodní vesmírná stanice
NASA

Modul o velikosti šesti autobusů

Jednotlivé moduly, zásoby a vybavení byly k vesmírné stanici vynášeny pilotovanými loděmi Soljut a nákladními kosmickými loděmi Progress. V jednu chvíli to vypadalo, že k Miru bude létat i raketoplán Buran, ale tento plán se nepodařilo dotáhnout do konce. Teprve po skončení studené války, kdy byla zahájena rusko-americká spolupráce na řadě vesmírných projektů, byl zahájen i program s názvem Shuttle-Mir během něhož došlo ke spojení amerických raketoplánů s ruskou vesmírnou stanicí.

Uvádí se, že Mir dosahoval velikosti asi šesti autobusů. Za normálních podmínek jej obývali tři kosmonauté. Nicméně dokázal pojmout i šest osob. Posádka k vesmírné stanici Mir létala v lodích Sojuz-TM a Sojuz-T. Na konci životnosti Miru zajištovaly dopravu posádek i americké raketoplány. První dva lidé vstoupili na palubu Miru 15. března 1986. S výjimkou tří kratších období pak byl nepřetržitě obýván až do října 1999. Poslední lidé jej opustili 15. června 2000. Následně byl Mir po patnácti letech provozu 23. března 2001 záměrně naveden do atmosféry, v níž z větší části shořel. Zbytky dopadly do Tichého oceánu nedaleko Fidži. Na Miru se za tu dobu vystřídalo 104 kosmonautů. Více než polovina byla jiné než ruské národnosti.

MIR a jeho moduly

S vývojem vícemodulových orbitálních stanic začal v sedmdesátých letech konstruktér Valentin Gluško. V roce 1976 bylo rozhodnuto, že je třeba vyvinout novou nosnou raketu, která byla později označena jako Eněrgia, a nový typ orbitálních stanic s modulární stavbou. První z nich byl právě Mir. Díky konci studené války byl projekt zaměřený na stavbu druhé stanice Mir-2 sloučen s americkým projektem Freedom a vznikla Mezinárodní vesmírná stanice.

Vraťme se ale k Miru. Jeho základní blok byl vypuštěn před 32 lety 19. února 1986. Jeho konstrukce skládala ze čtyř základních částí – přechodového úseku, pracovního a přístrojového úseku a přechodové komory. Z kulovitého modulu bylo možné blok opustit a vstoupit do volného vesmírného prostoru. Blok byl opatřen dvěma solárními panely.

O rok později 12. dubna 1987 byl k prvnímu bloku připojen další blok s názvem Kvant 1. Jednalo se o astrofyzikální modul, jenž se skládal z laboratorního úseku, přechodové komory a externího úseku osazeného přístroji.

Paradoxně až jako třetí byl 6. prosince 1989 připojen modul Kvant 2. Díky palivu, přístrojovému vybavení a zásobám byl příliš těžký, než aby mohl být na oběžnou dráhu vynesen společně se základním blokem. Tento modul byl zvláštní tím, že se skládal ze tří hermeticky oddělených částí. Nákladní prostor, vědecká a přechodová kabina. Z tohoto modulu bylo také možné vystoupit do otevřeného vesmírného prostoru. Velmi důležitý pro další chod stanice bylo zařízení pro regeneraci pitné vody a kosmonautům modul poskytoval i sprchový kout.

S Buranem to nevyšlo

Modul pojmenovaný Kristall byl důkazem plánovaných letů raketoplánu Buran. Byl k Miru připojen 10. července 1990 a kromě vědeckého a laboratorního vybavení umožňoval nikdy neuskutečněné spojení s raketoplánem.

K dalšímu rozšíření vesmírné stanice Mir došlo již ve spolupráci ruských a amerických odborníků. Modul Spektr byl připojen 1. června 1995 a byl vybaven přístroji sloužícími pozorování atmosféry Země a měření rentgenového a gama záření. V témže roce 15. listopadu díky zahájené spolupráci připojen další tzv. Stykový modul, přes nějž se s Mirem mohly spojit nejen americké raketoplány, ale i ruské lodě Sojuz.

Jako poslední byl o rok později 26. dubna 1996 připojen modul Priroda určený převážně k dálkovému pozorování Země, detekci různých látek v atmosféře, sledování globálních výkyvů atmosférické teploty, sledování pohybů mraků a měření radioaktivity. Jako jeden z mála modulů nebyl tento vybaven solárními panely. Během letu k vesmírné stanici mu energii dodávalo celkem 168 baterií, které byly po spojení s Mirem naloženy do lodě Progress a společně s dalším odpadem shořely v atmosféře.

Život na stanici

Nejspíš to nebyl žádný med. Kosmonauté se řídili moskevským časem s jednou výjimkou. Nepřecházeli na letní čas. Jejich denní režim se každý den opakoval s železnou vojenskou pravidelností. Budíček byl naplánovaný na 8.00 a po prohlídce lodi, ranní hygieně následovala v 9.00 snídaně, které bylo věnováno 40 minut. Následoval blok ukončený ve 14.00 obědem věnovaný práci, cvičení a komunikaci se Zemí. Obědu byla vyčleněna hodina času. Do večeře v 19.00 se kosmonauté věnovali podobným úkolům jako dopoledne. Po večeři následovala příprava na další den, trocha volného osobního času. Večerku měli kosmonauti většinou kolem 23.00.

Denní rozvrh a pracovní úkoly se měnily v době obzvláště silných slunečních erupcí, kdy se na delší dobu odebírali do svých soukromých kójí, jež byly lépe chráněny vůči sluneční radiaci. Během životnosti Miru uskutečnili kosmonauti celkem 78 výstupů do volného vesmírného prostoru a mimo stanici strávili 359 hodin.

Text: David Hainall

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama